![]() |
as a guest of CTS, October 6 - 14, 1999 |
Which comes first, our experience of the material world or the material brain that makes the experience possible?
Fortunately, the face of science is beginning to meet the challenge. For a century the reductive mode has been regnant:
particles not fields, probabilistic statistics not topologies have been the descriptive "paradigms" taught our students.
But over the waning years of the century a return of interest in holistic issues has begun
to emerge.
Who is Karl H. Pribram?
Karl Pribram was trained as a neurosurgeon and then devoted his career
to elucidating the structure and function of the cerebral cortex, relating
human clinical experience to his neurophysiological and neurobehavioral
studies on nonhuman primates. He discovered the visual functions of the
temporal lobe and the relationship of the anterior frontal cortex to the
limbic system. His theoretical writings include the topics of perception,
emotion, memory, and planning.
Born: Vienna, Austria
February 25, 1919
Education:
University of Chicago, B.S. (1938)
University of Chicago, M.D. (1941)
Appointments:
Yerkes Laboratories of Primate Biology (1946)
Yale University (1948)
Center for Advanced Studies, Stanford University (1958)
Stanford University (1959)
Distinguished Professor, Radford University (1989)
Honors and Awards (Selected):
NIH Lifetime Research Career Award (1962)
International Neuropsychological Society (President, 1967)
American Psychological Association
Books (Selected):
MILLER, G.A., GALANTER, E. & PRIBRAM, K.H. (1960) Plans and
the Structure of Behavior. New York: Henry Holt, 1960. (Russian trans;
also in Japanese, German, Spanish, Italian.)
PRIBRAM, K.H. (1971) Languages of the Brain: Experiamental Paradoxed
and Priciples in Neuropsychology. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall;
Monterey, CA: Brooks/Cole, 1977; New York: Brandon House, 1982. (Translations
in Russian, Japanese, Italian, Spanish)
PRIBRAM, K. H. (1991) Brain and Perception: Holonomy and Structure
in Figural Processing. New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates, Inc.
| October 4 | Briefing in CTS (for panelists) |
| October 5 | 10 a.m. Round-table
discussion (on invitation)
5 p.m. Ceremonial presentation of the Dagmar and Václav Havel Foundation's VISION 97 Award to Prof. Karl H. Pribram (abstract of Key-note speech in English, in Czech) |
| October 6 | 11 a.m. Discussion with K. H. Pribram and other guests at CTS |
| October 11 | International Symposium on Brain and Consciousness |
| October 13 | Learning as Mind-Brain Interaction |
New Horizons in the Sciences
Karl H. Pribram
A few years ago, Houston-Smith and I were on a panel together. Houston is a well-known philosopher who declared that Values could not be understood scientifically. He repeated this declaration in a conference in Copenhagen within the context of listing the evils of science. I countered that perhaps this accounted for the fact that my colleagues often wondered whether, indeed, I am a scientist.
Of course I am a scientist and interested in Values. I am not the first: Wolfgang Köhler wrote a book entitled *Value in a World of Fact,* and J.Z. Young had addressed the issue in a book on neurophilosophy.
The science of psychology must address the issue of how Values become organized in society by individuals who hold those values. What is it about humans that allows them to construct hierarchies upon a relatively simple approach – avoidance continuum?
In order to achieve a scientific understanding of the issues involved, a new conception of science needs to be implemented. At the moment, the major thrust of scientific endeavor is reductive, i.e., aimed at understanding the parts that make up, constitute, an experience. This approach to our experiences has produced the fruits of technological expertise and has made our physical world ever so much more comfortable than it was a few centuries ago. At the same time, as Houston-Smith and others have complained, the technical achievements can be put to disastrous use when our social and cultural innovations do not face up to the changes that have been produced.
Fortunately, the face of science is beginning to meet the challenge. For a century the reductive mode has been regnant: particles not fields, probabilistic statistics not topologies have been the descriptive "paradigms" taught our students. But over the waning years of the century a return of interest in holistic issues has begun to emerge. I say return, because toward the latter part of the 19th Century scientific thought was much less compartmentalized.
Compartmentalization comes from an over-reliance on the reductive approach. Today there are stirrings, especially in quantum physics and cognitive science that bode well for such a renewal of science in a holistic and wholesome modus operandi.
Karl H. Pribram
Výtah z řeči proslovené při udělení Ceny VIZE 97 v Obecním domě v Praze, dne 5. října 1999
Před několika lety jsme se spolu s Houstonem-Smithem zúčastnili jisté panelové diskuse. Houston je známý filosof, který prohlásil, že hodnoty se vymykají vědeckému porozumění. Toto prohlášení opakoval na konferenci v Kodani, když vyjmenovával hříchy vědy. Já jsem mu na to řekl, že to asi bude důvod, proč moji kolegové často pochybují o tom, zda jsem vůbec vědec.
Zajisté, vědec jsem a hodnoty mě zajímají. Nejsem první: Wolfgang Köhler napsal knihu ”Hodnota ve světě faktu” (Value in a World of Fact) a J. Z. Young se tímto problémem zabýval ve své knize o neurofilosofii.
Psychologická věda se nemůže vyhnout problému, jak se strukturují hodnoty ve společnosti jednotlivců, kteří tyto hodnoty uznávají. Co je to v lidech, co jim dovoluje poměrně snadno tvořit stupnice hodnot – a tím se vyhýbat kontinuu?
Vědecké porozumění problémům, které s tím souvisejí, musí být založeno na novém pojetí vědy. V dnešní době je vědecké úsilí zaměřeno především na redukci, tj. směřuje k pochopení částí, které tvoří či konstituují zkušenost. Tento přístup ke zkušenosti zplodil technickou dovednost a způsobil, že náš fyzický svět je značně pohodlnější,než byl před několika stoletími. Zároveň lze technické úspěchy, ve shodě se stesky Houstona-Smithe a dalších, použít s katastrofálními následky, pokud se nám nepodaří provést sociální a kulturní inovace, které by dokázaly čelit změnám, k nimž takto dojde.
Naštěstí věda začíná na tuto výzvu reagovat. Celé století panovala redukcionistická nálada: částice a nikoliv vlny, pravděpodobnostní statistika a nikoliv topologie byly deskriptivními ”paradigmaty”, v nichž byli vychováváni naši studenti. S ubývajícími lety tohoto století se však znovu vynořuje zájem o holistické přístupy. Říkám ”znovu”, protože na sklonku 19. století bylo vědecké myšlení rozškatulkováno daleko méně než později.
Škatulkování vzniká nadměrnou důvěrou v redukcionistický přístup. Ale cosi se dnes děje: objevují se předzvěsti, zvláště v kvantové fyzice a kognitivní vědě, že dochází k obnově vědy založené na zdravě holistických postupech.
Napadají mě tři příklady:
“Tajemství člověka je biologické a člověk je sdílí s jinými komplexními organizacemi, které nikdy neuchopujeme v jejich celistvosti, nýbrž jen po částech. Lidský mozek je konstruován tak, že uchopuje celek část po části prostřednictvím operací kódování a překódovávání. Jazyky, verbální (lingvistické) i neverbální (kulturní), sestávají z těchto částí. Jestliže v důsledku lingvistického a kulturního bohatství dojde k záměně prostředků a cílů, začnou tyto jazyky žít svým vlastním životem. Složitost se vyrovnává a původní organizace se snadno ztratí z dohledu. Biologické procesy však mají v sobě zabudované obnovovací mechanismy. Stanou-li se lingvistické a kulturní struktury příliš těžkopádnými nebo se dostanou do vzájemného konfliktu, jsou často degradovány a ořezány až ke svým podstatnějším kořenům. Dosáhne se pak jasnějšího vidění té základní organizace, z níž tyto procesy původně vzešly; lze vést historické srovnání mezi primitivní a propracovanou verzí jazyka nebo kultury.
Tak se postupně dosahuje moudrosti v řízení lidských záležitostí. V protikladu k nářkům, které se s blížícím se novým tisíciletím stále více rozléhají, čelí biologové ponoření do studia mozkových procesů těmto sociálním problémům s nadějí. Moc onoho zvláštního biologického orgánu, mozku, zvláště u člověka, se teprve začíná chápat. Pravda, musíme se vypořádat s tímto úkolem dříve, než některé kulturně-jazykové struktury podlehnou záměně prostředků a cílů a ovládnou své stvořitele. Ale zdá se, že se týž důvtip, jenž vytvořil struktury původní, utvoří rychle nápravné jazykové kultury. Znovu se tak dosáhne moudrosti. Biologický proces se nepřeruší. Lidský důvtip bude nadále představou i činem tvořit a komunikovat, bude nadále vytvářet jazyky - regulátory lidských věcí.”