Kvapem a neodvratně se blíží konec tisíciletí. A čím je blíž, tím víc se rojí rozmanité úvahy o tom, jaký zvrat to přinese, co bude s lidstvem dál. Množí se na to téma prestižní konference, vědecká symposia a televizní debaty. 1)  První, co nás asi napadne:  jakýpak zvrat? Běh věcí přece nemůže ovlivnit pouhá změna číslic v letopočtu. Pokud tedy k nějakým změnám dojde, pak snad jedině jako vedlejší produkt právě oněch konferencí, symposií a debat. (Je tu ovšem jedna výjimka, která na číslicích závisí – onen obávaný a technicky pikantní kolaps digitálních počítačů v příští silvestrovské noci.)

    Přesto jedno z častých diskusních témat je pro svou aktuálnost, a to zrovna na přelomu tisíciletí, zcela oprávněné. Je to nástup nové kultury, kultury informační či přímo internetové. Ze všech civilizačních vymožeností je právě rozvoj celosvětové informační a komunikační sítě tak prudký, že jeho důsledky se mohou projevit již v nejbližších letech. Zdalipak tato nová kultura, slibující rychlou, všestrannou a obšírnou komunikaci kohokoliv s kýmkoliv na světě a umožňující přístup k netušenému množství informací, ovlivní život lidí, komunit, národů, lidstva? Úvahy na toto téma jsou jednou plny obav ze ztráty lidské i mezilidské přirozenosti, jindy jsou to naopak hrdinné předpovědi revolučního a dalekosáhlého zušlechtění lidské společnosti. V obavách jedněch druzí shledávají přehnaný pesimismus, k předpovědím druhých třetí jsou skeptičtí. Výsledek: střídají se nálady.

    Jedno je ovšem jisté: i v budoucích tisíciletích bude přímý osobní styk lidí oddělených prostorem vždy pomalejší a namáhavější než styk informační. Kyberkultura nutně vnese více či méně netušené změny do lidského chování, vzájemného styku a dorozumívání, seskupování do komunit, všeobecné informovanosti, ba i do politického života. Toť výzva k zamyšlení, a to nejen pro informatiky, ale i pro sociology, sociální psychology, antropology, politické vědce a filosofy.
 

Potenciality nové kultury

    Francouzský sociolog a filosof informační technologie Pierre Lévy 2) vymezuje kyberkulturu jako souhrn veškerých technik (materiálních a intelektuálních), praktik, postojů, mínění a hodnot, které provázejí nové komunikační a informační prostředí – takzvaný kyperprostor3). Kyberprostor je v dnešní době realizován celosvětovou veřejně přístupnou sítí počítačů a databází, jejíž  konkrétní podobou je tak populární a rapidně se šířící internet 4).

    Nezávisle na jeho dnešní podobě chápejme kyberprostor obecně jako prostředí, v němž účastníci (obvykle se jim říká uživatelé, slovo účastník je však výstižnější) mohou kdykoliv a kdekoliv na světě vytvářet, vysílat, přijímat a číst zprávy, nebo je ukládat tak, aby mohly být sdíleny s ostatními účastníky. "Zprávou" zde míním jakýkoliv text, případně obrázek či jiný audiovizuální objekt. U zprávy můžeme mluvit o její formě (což je např. rozsah, jazyk, typ apod.), o jejím obsahu (co sděluje), a též o její aktuální historii (kdy a odkud byla odeslána, zda, kdy, kde a kým přijata apod.). Zpráva může navíc obsahovat odkazy na jiné zprávy (princip "hypertextu", o čemž se ještě zmíním).

    Ze vzájemného a živého propojení libovolného počtu uživatelů a z možnosti schraňovat, kombinovat a snadno zpřístupňovat obrovský objem informací vyplývají některé potenciality rodící se kyberkultury, které jsou již dnes zřetelné či vytušitelné. K bližšímu zamyšlení vybírám pro naši úvahu čtyři takové potenciality: dialog v reálném čase, vznik virtuálních komunit, možnost toulat se krajinou vědění a zrod globální inteligence.
 

Dialog v reálném čase

    Kdo užívá elektronickou poštu ví, jak snadno v ní dochází k osobnímu kontaktu účastníků, nezávisle na místě kde zrovna jsou. Účastníci si vyměňují zprávy s (téměř) libovolným obsahem a v (téměř) reálném čase, účastní se společných debat na zvolená témata a sledují živé debaty druhých. Realizuje tak řadu výhod dialogu v reálném čase.

    Obvyklá ústní komunikace v přirozeném jazyku je charakterizována fyzickou i časovou přítomností účastníků. Hovořící si hledí do tváří, sledují, zda si vzájemně rozumějí, jestliže nikoli, mohou se tázat. Navíc se zpravidla znají a sdílejí dosti rozsáhlý jazykový, situační a kulturní kontext. Vzájemné porozumění není proto zatíženo interpretačními problémy – přinejmenším daleko méně, než jsme jimi zatíženi my nad čtenými texty. Témata, o nichž se hovoří (a to platí jak o ústním vyprávění příběhů, legend a mýtů, tak i o naučných přednáškách) jsou zvolena vhodně k situaci či potřebě a není třeba je objevovat ve stozích popsaného nebo potištěného papíru. Živá diskuse navíc vytváří kreativní atmosféru, v níž lze snáze dospět k novému poznání a novým tématům.V původních, orálních kulturách vždy hrála ústní komunikace  vícero rolí různého typu – role pragmatické, sociální, kulturní, náboženské. S příchodem písma se některé z těchto rolí přesunuly do psaných textů, zatímco jiné zůstaly výlučně věcí ústního projevu. 5)

    Vynález písma si vynutil péči o ostrost a stabilitu významů, aby texty, vytrženy z původních souvislostí, mohly být čteny i jindy a jinde, než byly psány, aby jim rozuměli i čtenáři, o nichž pisatel třeba neměl ani tušení. Ostrost a stabilita významů může být předností, současně je však i omezením, protože neumožňuje využívat bohatost a tvárnost sémantického pole slova k vyjadřování věcí nových a nečekaných, brání v užívání metafor, náznaků, narážek a zkratek, nedovoluje aktuálnost a vtip.

    V každém případě lze díky písmu jednak komunikovat přes libovolné prostorové a časové vzdálenosti a jednak uchovávat a hromadit poznatky a informace v rozsahu mnohonásobně převyšujícím paměťovou kapacitu jednotlivce.

    S příchodem kyberkultury, se přednosti živé, ústní komunikace mohou vrátit v novém převleku a na vyšší úrovni, aniž by se ztrácely výhody psaného textu. V kyberprostoru není rozdílu mezi čtenáři (příjemci zpráv) a autory (původci zpráv); každý může být jedním i druhým, všech libovolné množství, kdekoliv po světě. Kyberprostor dovoluje výměnu zpráv na relativně stálém (i když zvolna se vyvíjejícím) pozadí sdílených textů; smysl zpráv se přitom může vyvíjet, a to různě v různých komunitách účastníků. Některé zprávy zanikají ihned po přečtení, jiné se uchovávají, aby byly k dispozici komukoliv pro další užití.

    Dialogový režim v kyberprostoru umožňuje účastníkům, aby si, podobně jako při ústním hovoru, poměrně rychle spolu sladili významy svých pojmů a vyjasnili si formulace (některé systémy umožňují i kreslit obrázky na společné virtuální tabuli). Ti, kdo si již rozumí, se mohou vyjadřovat daleko stručněji. I dnes lze v internetových konverzacích pozorovat tendenci k hovorovému a zkratkovitému vyjadřování (což, pravda, může škodit kráse jazyka – jak však hodnotit "krásu" hovorového jazyka?). Výměna replik může být okamžitá – a také nemusí. Účastníci nejsou pod tlakem nutnosti okamžitě odpovědět, jako při ústní konverzaci; odpověď si mohou, pokud chtějí, v klidu připravit a rozmyslet. Do svých replik mohou navíc snadno umístit automatické odkazy na jiné objekty, přístupné v kyberprostoru, které se tak stanou implicitní součástí dialogu. Kyberprostor je tak nejen vnějším rámcem pro dialog, ale i sám může přispívat k jeho náplni.

    Vyslovme jako tezi, co je dnes ještě předčasné tvrdit jako historický fakt: nástup kyberkultury postaví lidstvo do obdobně závažné revoluce v jazykové komunikaci, jako vynález písma a posléze knihtisku.
 

Vznik virtuálních komunit

    Běžná ústní konverzace, rozhovor či debata má vždy v sobě určitou latentní potenci sbližovat své účastníky a tím zakládat a upevňovat malá, dočasná nebo i trvalá společenství lidí. Dokonce není ani podstatné, zda zprávy, které si spolu besedníci vyměňují, jsou co do svého obsahu opravdu smysluplné a užitečné. Pomysleme na klevetění pradlen, řečnění hospodských pijáků, konverzování pánů a dam na večírcích. Pradleny, pijáci, páni a dámy spolu hovoří, přičemž pro vznik či ustálení komunity má význam spíše samotný fakt, že spolu hovoří – než o čem hovoří. A nemusí být ani důležité, zda spolu souhlasí, ba ani zda si vůbec rozumějí. Asi přeháním – fakt hovoru nelze nikdy ostře oddělit od jeho obsahu a smyslu – chci zde jen ukázat na to, co je společné všem hovorovým situacím: že jsou též prostředím pro formování komunit (konec konců i hra s míčem vytváří komunitu).

    Jak jsme viděli, k podobným "hovorovým" situacím dochází i v kyberprostoru. Dialogy v internetu mohou být o čemkoliv, od přihlouplých anekdot až po filosofické problémy. Rychle tak vznikají a opět zanikají rozličné virtuální komunity – živě diskutující skupiny v rámci určitého oboru nebo nad nějakým aktuálním tématem či problémem, jejichž účastníci jsou si zcela "blízko" v kyberprostoru, ač jsou jinak rozptýleni po světě, osobně se třeba vůbec neznají a nikdy se fyzicky nesetkají (v některých virtuálních komunitách je dokonce zvykem, nevím proč, vystupovat pod vymyšleným jménem a s vymyšlenými vlastnostmi – případně vytvářet další, fiktivní účastníky dialogu).

    Virtuální komunity definují novou mezilidskou síť, nezávislou na obvyklé síti osobních, příbuzenských, sousedských a jiných vztahů a kontaktů. Zatímco ty mají zpravidla přímý vztah k topologii fyzického prostoru, síť virtuálních komunit souvisí s kolektivní "krajinou vědění". I když obě sítě jen zřídka splývají (jako sítě), jejich účastníci jsou nakonec jedny a tytéž osoby – jde tedy o dvojúrovňovou strukturu vztahů, v níž se obě úrovně stýkají právě v jednotlivých účastnících. S jistou nadsázkou lze říci, že síť proměnných virtuálních komunit dává kyberkultuře charakter svého druhu občanské společnosti.

    Nemyslím, že je nutné v této souvislosti rozvádět, že kyberkultura je věcí menšiny: je totiž jen pro ty, kdo jsou bohatí (aby si mohli dovolit počítač, modem a telefon), počítačově gramotní (aby se uměli zalogovat), kyberkulturně ladění (aby měli chuť se zalogovat) a vlastně i anglofonní (angličtina vyhrává). V současnosti je to triviální fakt, v budoucnu -- kdoví. Hlavně to není příliš relevantní pro naše úvahy (ostatně: považujeme se za gramotnou civilizaci a nevadí nám, že do ní patří i negramotní) .
 

Možnost toulat se krajinou vědění

    Důležitým aspektem kyberkultury bude (už nyní je) snadný a rychlý přístup všech účastníků k obrovskému,  napohled nekonečnému moři informací. Každý se může volně toulat krajinou vědění a hledat vše potřebné, relevantní nebo zajímavé. Konvenční media – časopisy, knihy, rozhlas, televize – to vše se postupně utopí v tomto moři i se svým vlivem na veřejnost. Místo listování vašimi ranními novinami budete se "brouzdat" (odborný termín, podle angl. browse) libovolným množstvím rozmanitých, třeba si i vzájemně si odporujících zpráv, které proudí kyberprostorem.

    U klasického, psaného textu je pročítání – u beletrie řekněme i prožívání – vždy lineárním procesem, protože text je lineární. Čtení má svou vlastní současnost: se znalostí minulého je čtenář otevřen budoucímu. Podobně jako v životě – v něm je ovšem možné či dokonce nutné se občas samostatně rozhodovat, volit si svou budoucnost z vějíře možných alternativ. Čtoucí se nanejvýš smí skokem vrátit a číst znovu již přečtené.

    Kyberprostor nabízí něco zcela nového. Představte si obrovskou knihovnu, v níž je obsaženo vše, co si lze představit. To, co budete číst, však není obyčejný lineární text, nýbrž hypertext: hustá síť textů vzájemně propojených rozmanitými odkazy, které vám umožní se kdykoliv vydat cestou, kterou si zvolíte, – tak jako tulák se na rozcestích vydá cestou, která se mu právě zamlouvá. 6) Uživatelé internetu, ale i modernějších textových editorů, vědí velmi dobře, co je hypertext. Stačí "kliknout" (podle angl. click) na označené slovo či místo v textu a na obrazovce se objeví nový text, který se onoho slova nebo místa týká. (Nemusí to být jen texty, mohou to být i obrázky, hudba, mluvený text, video či všechno dohromady: multimediální objekty. Pro jednoduchost dále mluvím jen o textech.) V novém textu mohou být označena opět některá slova či místa jako hypertextové odkazy. Klasické metody křížových odkazů, rejstříků a citací – ale též princip kinoautomatu – jsou tak dovedeny k dokonalosti.

    Čtenář si sám vybírá cestu hypertextem, což jej zatahuje do hry tak trochu jako spoluautora. Tuto jeho roli můžeme dále domýšlet a prohlubovat. Místa pro odbočky lze zhušťovat, na totéž místo lze vložit více odkazů (se známým nebo neznámým cílem) – vzpomeňme na vějíř alternativ pro rozhodování v reálném životě. Již existují i hypertextové romány. 7) To ovšem může znamenat revoluci v literatuře: nedočítání, vracení se a čtení napřeskáčku, to vše jednou bude nejen dovolené, ale dokonce samozřejmé a nutné, bude to záměrem autora a potěchou čtenáře. Ten se bude "brouzdat" příběhem dle své nálady a tvořivosti a bude do něj vnášet další – svou – časovou dimenzi. Různí čtenáři tak prožijí různé příběhy, přičemž nikdy nebudou vyčerpány všechny možnosti, podobně jako nikdy nebudou sehrány všechny šachové partie. Autoři, kteří rádi umně konstruují, budou mít zážitek z konstrukce, a čtenáři, kteří rádi odhalují skryté souvislosti, prožijí tvůrčí dobrodružství.

    J. Peregrin o hypertextu píše: "Když James Joyce či Marcel Proust odmítli knihu jako produkci lineárního děje a rozpustili ho do nelineárního proudu vědomí, bylo to všechno jenom kvazi – nemohli se samozřejmě skutečně osvobodit od toho, aby knihy psali lineárně od začátku do konce; s Internetem a WWW je ovšem všechno jinak." 8)
V kyberprostoru je nadto autorů nespočetně, stejně tak čtenářů, a rozlišování mezi nimi ztrácí význam. Každý, kdo má jednou přístup, může libovolně vkládat své texty a zaplétat je do sítě ostatních textů. V současnosti jsou to zatím převážně texty informativní, naučné a vědecké (nepočítaje různé seznamy, adresáře, formuláře a ovšem grafiku a objekty jiných medií).

    To vše s sebou nese dva závažné problémy; jeden je částečně řešitelný, druhý asi neřešitelný. Na první upozornil nedávno Umberto Eco 9): nadbytek rozličných, vzájemně si odporujících údajů od různých autorů o tomtéž, podstatných i okrajových, správných i chybných, vede k nemožnosti se v internetu orientovat bez dostatečného vzdělání v dané oblasti. To může vést k tomu, že se lidé vzájemně nedomluví a internet se stane novou babylonskou věží. S tím vlastně souvisí i druhý, ještě obtížnější problém: zda a jak eliminovat vše nekvalitní, neověřené, nepravdivé, neslušné a nebezpečné, a jak vůbec rozhodnout, co je takové a co ne?
 

Zrod globální inteligence

    Kyberprostor obsahuje nesmírné množství údajů, poznatků, názorů a domněnek, buď v podobě zpráv s relativně krátkým
životem nebo jako obsahy více či méně trvalých textových souborů. To ovšem není vše. Velká část, snad většina našeho vědění spočívá ve znalosti souvislostí. V kyberprostoru je tato část vědění implicitně reprezentována triliony proměnlivých hypertextových vazeb mezi jednotlivými zprávami.

    Zajímavým mentálním experimentem může být srovnání kyberprostoru s lidským mozkem.10)  Určitou analogii lze najít již na úrovni základních funkčních prvků mozku, totiž neuronů. V mozku je na sto miliard neuronů, mnohé z nichž jsou v každém okamžiku excitovány. Neurony jsou spolu propojeny ještě větším počtem synaptických vazeb, které umožňují, aby vzruchy z jedněch neuronů excitovaly jiné neurony. Navíc se v závislosti na tom, jak často je ta či ona synaptická vazba užívána, dlouhodobě mění její účinnost (vodivost či propustnost pro vzruchy). Neuronová síť si takto pamatuje stopy své minulé aktivity. Tento, tzv. konekcionistický princip nabízí zvlášť případnou analogii i pro vyšší kognitivní funkce lidské mysli, jako je vybavování, rozpoznávání, asociativní myšlení, učení se z minulé zkušenosti aj.  (Proto z něho též vychází radikálně nová architektura počítačů pro umělou inteligenci.)

    Vraťme se k našemu kyberprostoru. Mysleme si, že jednotlivé zprávy (či textové soubory) hrají roli "neuronů" hypotetického mozku, jejichž "excitace" je definována tím, že příslušné zprávy právě někdo někde čte. Hypertextové vazby pak hrají roli synaptických spojů. Tuto myšlenku lze snadno  rozšířit o konekcionistický princip: konkrétní hypertextový odkaz by se nabízel s intenzitou závisející na jeho minulém užívání (realizace tohoto mechanismu by ani nebyla technicky obtížná). Zdá se, že není třeba jít do dalších podrobností, abychom si vytvořili představu, že kyberprostor je jakýsi podivný supermozek, rozptýlený po světě.

    V jistém významném směru je situace v kyberprostoru daleko složitější, než v této zjednodušené představě sítě z neuronů-textů propojených synapsemi-hypertextovými odkazy. Jsou tu totiž ještě oni účastníci, lidé, kteří sedí u svých terminálů, rozumějí textům a vybírají si cestu skrze hypertexty, kteří se radují ze zajímavých zpráv a vkládají do systému své vlastní nápady a postřehy. Ti na rozdíl od neuronů jsou  sami (zpravidla) inteligentní tvorové s vlastním vědomím, s vlastními rozmary a záměry.
 
    V poslední době se někteří teoretici zabývají pozoruhodnou myšlenkou, že na celou lidskou společnost lze pohlížet jako na jakýsi mnohobuněčný superorganismus, jehož "buňky" nejsou buňky, nýbrž my, lidé. Internet (speciálně web) by pak mohl být jakousi zárodečnou fází nervového systému tohoto superorganismu, jeho "globálním mozkem", který by umožnil slévání všech dílčích inteligencí uživatelů do jedné globální inteligence. Třeba by se pak mohl dále vyvíjet sám k myšlení a vědomí vyššího řádu. Myšlenka je to atraktivní, z jistého pohledu dokonce přirozená.

    Jen uvažme: miliony účastníků přinášejí své nápady, diskutují o nich a to, co stojí za uchování, je ukládáno do vzájemně na sebe odkazujících textových souborů. Mohou to být vlastní nápady účastníků, ale i náhodné vedlejší produkty jejich toulek po síti, zejména stopy frekventovaných cest. Texty a vazby, které se osvědčí, mohou být příště preferovány. Již to by stačilo, abychom byli ochotni kyberprostoru přiznat určitou "inteligenci", v mnohém přesahující schopnosti kteréhokoliv jednotlivce nebo skupiny jednotlivců.

    Fantazii nelze klást meze. Je myslitelné, že v kyberprostoru se zprávy průběžně kopírují a že ty, které jsou zajímavější (je o ně větší zájem, ať už ze strany účastníků nebo ze strany jiných zpráv), se dočkají většího počtu kopií. U některých z nich může náhodně (a ovšem též záměrně) docházet k menším či větším obměnám, které pak mohou zpětně ovlivnit jejich zajímavost. Takové prostředí by se bezpochyby (dílem samovolně a dílem řízeně) vyvíjelo a – nebojme se říci  – i zdokonalovalo.11)

    Jistě by bylo naivní si myslet, že všechny údaje v kyberprostoru musí být vzájemně konzistentní (neodporovat si). Každý z nás si přece také pěstuje různé domněnky, hypotézy, odhady, touhy a obavy, přičemž šťastně zapomíná neosvědčené a obměňuje ověřené. A tak nemusí být nic nepatřičného na tom, že některé fragmenty znalosti v kyberprostoru budou v různé míře jen zkusmé a prozatímní. Zde je i částečná odpověď na výše zmíněnou otázku po eliminaci všeho nekvalitního, neověřeného a nepravdivého: stačí si uvědomit, že všechny tyto nepatřičnosti se běžně vyskytují i v mysli každého z nás (ostýchám se počítat i věci neslušné a nebezpečné). Poradí-li si s tím šedá kůra, mohl by si poradit i globální mozek.

    Je tu však (vedle inteligence účastníků) ještě jeden důležitý rozdíl, na nějž se zapomíná: globální mozek je – již z definice – jen jeden, kdežto lidských mozků je mnoho. Pokud lidská inteligence vzniká a realizuje se zásluhou interakce a komunikace s jinými lidmi (dle některých je to dokonce to hlavní), nemůžeme od globálního – a tedy ve své úrovni zcela osamoceného – mozku čekat něco v tomto aspektu obdobného inteligenci lidské. Pokud vůbec bude možno o nějaké vlastní "inteligenci" globálního mozku mluvit, musela by být založena výhradně jen na interakci a komunikaci s jeho vlastními stavebními "buňkami" – totiž s lidmi.

    A ještě něco: jsou-li mezi lidskými mozky vedle mozků světců i mozky zločinců, ze které kategorie bychom v naší myšlené analogii měli a uměli vybrat vzor pro globální mozek?
 

Na závěr osobní poznámka

    Čtenář mohl nabýt dojmu, že se počítačové kultury neděsím, naopak, že jsem vlastně více méně na její straně. Ano, vědomě jsem bagatelizoval nebo utajil její možné devastační zásahy do tradiční lidské kultury. O tom píší mnozí jiní a často. Různé strachy a děsy z čehokoliv nového a technického existovaly vždy – a vždy také hrály určitou pozitivní roli jako ochrana  proti výstřelkům (i když ne vždy účinná).

    Myslím si však, že podobně jako vynález bot nebo knihtisku, kyberkultura jako taková není nějakým výstřelkem a nemá smysl se jí děsit. Bez vynálezu kvalitních bot by se milovníci přírody k mnohým jejím krásám stěží dostali a bez vynálezu knihtisku byste právě teď neměli v rukou tento časopis. A já bych tuto stať, vybaven jen husím brkem, asi neslíbil.