| a k této příležitosti jsem se rozhodl...
Byl bych nesmírně rád, kdybyste do tohoto sborníku přispěl. |
1
Jsme tu stále častěji
Jsme tu stále častěji. Pomalu nás přibývá, houstneme. Láká nás a mate vždy vzdálený smích. Opravdu smích?
Je něco čarovného v těch skřípavých zvucích, které se derou skrz šplouchání vln. Ani nevíme proč, zvolna poklekáme. Snad proto, že je nás tolik.
Ani nevíme proč, klečíce klaníme se. Snad proto, že cítíme tajemství.
2
Sebeklam
Teď! Budu-li rychlý, ještě to stihnu. A rychle zpět! Schovám to sem, pár kapek nešť.
Ten spěch mám rád: ten není můj. Je to spěch, který má déšť.
Krásné ty chvíle: tam, kde je svět, tam nejsem já. Kde jsem já, tam není svět. "Tam je déšť," říká mi prst. "Tam je svět," říká mu déšť.
Tam Ten si myslí, že vymyslí vše. Neví však nic.
Je člověk sebeklam zvířete, nebo zvíře sebeklam člověka?
3
Řád
Ten pravý řád je všude a vždy a v čemkoliv a u všech. Ten rozděluje rozdílné, zpodobňuje podobné a ztotožňuje totožné. V něm vše má své místo, směr a cíl. Vše musí jej znát - však majíc ho v sobě, nemusí se ptát.
V Řádu je mír a v míru je Řád. Řád zná i míru a míra zná Řád. V míře dlí číslo a v Čísle je tep. Tep má svůj rytmus a v rytmu je vše: rytmus je to, co spojuje svět. V rytmu zní souhlas i vzruch - i vzruch tak spojuje svět.
4
Arsemid
Arsemid je epos, jehož první vydání, založené na textu z let 1956-1957, vyšlo mojí vlastní péčí v jediném strojopisném výtisku v létě 1957. Řekl jsem "první vydání", protože skrytě a zneuznán připravuji vydání druhé, rozšířené. To zatím existuje pouze v rukopisu, lze-li za rukopis považovat seskupení magnetických anomálií na disku počítače.
Několik poznámek k prvnímu vydání. Bylo doplněno mými vlastními kresbami, vysvětlivkami a doslovem od mého bratra Václava Havla, začínajícího dramatika a pozdějšího prezidenta. Jediný "pravý" výtisk formátu A5 byl svázán do měkké hnědé kožené vazby mým přítelem Petrem Polákem, tehdejším spolužákem a pozdějším fotografem, s nímž jsem se naposled viděl na slavném počernickém představení Žebrácké opery, nastudovaném v sedmdesátých letech Divadlem na tahu pod vedením Andreje Kroba.
Koncem šedesátých let si Arsemida ode mne vypůjčila Viola Fischerová, česká básnířka a dcera známého olomouckého filosofa J.L.Fischera, dlouholetého přítele mého otce. Viola byla tehdy redaktorkou rozhlasu a zabývala se myšlenkou předčítat Arsemida nebo úryvky z něj do éteru. Tyto plány byly brutálně překaženy vpádem sovětských vojsk v srpnu 1968. Viola emigrovala do Švýcarska a Arsemid nikde. Viola se vrátila z emigrace a Arsemid nikde. Slehla se po něm zem.
5
Umřu, proto jsem
| Narodil se na smrtelné posteli.
Salman Rushdie |
Arsemid vytrhává plevel na dětském pískovišti a medituje o smyslu smrti.
Smrt je důležitější než život. Smrt je pravý účel, vášeň a cíl. Rozklad, rozpad, rozptyl, rozluka a suť jsou slavným koncem všeho složeného, spojeného, seskupeného, sloučeného a sestaveného. Konec je slavným koncem všeho začatého.
Kde vše živé a neživé touží po smrti a zániku, tam je přežívání a trvání nedopatřením, omylem a vadou. Chybou osudovou.
| ...jsou živi smrtí těch druhých,
jsou mrtvi životem těch prvních. Hérakleitos |
Arsemid vytrhává plevel na dětském pískovišti a medituje o množení.
Množení je nápad, jak obejít smrt. Smrt je soukromou věcí jednotlivce.
(A co hromadná smrt? Hromadná či kolektivní smrt není veřejnou věcí více jednotlivců, nýbrž soukromou věcí celku, kolektivu jako jednotlivce vyššího řádu.)
Smrt je soukromou věcí jednotlivce, takže samotného množení se přímo netýká. Týká se nanejvýš jednotlivců, kteří jsou produktem množení.
Bylo by chybou si myslet, medituje dále Arsemid, že množením lze obcházet smrt čistě tím, že vede k početní převaze, k množství. Naopak, smrt obchází množstvím: čím více jednotlivců, tím více smrtí.
Jak se tedy tomu množení daří obcházet smrt?
Jednoduše. Tím, že dává šanci omylu. Čím víc jednotlivců, tím víc poruch a chyb. Čím víc poruch a chyb, tím spíš se vyskytne ona chyba osudová: snaha žít! Stačí jen schopnost žít. Stačí schopnost žít jen o chvilku dýl. Množení chyb již vykoná své.
Arsemid vytrhává plevel na dětském pískovišti a medituje o samcích a samicích. Samotné množení je fádní. Musí se spojit s mocí polarity, zázrakem spojení a souhry.
Tohle si nechám na jindy, říká si Arsemid.
Arsemid vytrhává plevel na dětském pískovišti a medituje o odumírání.
Odumírání je produktem souhry mezi množením a smrtí. Odumírání není smrt. Odumírání je spíše život. Odumírání je život celku - jednotlivce vyššího řádu.
Osudová chyba některých jednotlivců (totiž snaha a schopnost žít) se vinou odumírání znásobí v celku. Tak celek, živen kolektivní vinou, sám přežívá. Dědičný hřích: nikoliv z generace na generaci, nýbrž z částí na celek, z jednotlivců nižšího řádu na jednotlivce řádu vyššího.
Tak život se dědí z řádu na řád.
Arsemid vytrhává plevel na dětském pískovišti a medituje o kolektivní vině.
Vina se násobí a dědí z řádu na řád, stejně jako život.
Trest, stejně jako smrt, se takto nedědí. Proto je kolektivní vina možná, nikoliv však kolektivní trest.
Arsemid tiše sedí na vypleném a vypleněném dětském pískovišti a medituje o tom, co je to plevel.
6
Nostalgie
| Arsemid se neurazí.
Arsemid není ješitný. Václav Havel |
Před několika lety jsem šťastnou náhodou při hledání jakési staré listiny ve svém archívu objevil původní rukopis Arsemida, spolu s jeho předběžným strojopisem formátu A4. (Z něho byla mezitím uveřejněna jediná kapitola - Gamon - v samizdatovém sborníku pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let, Praha 1987).
Nalezený předběžný strojopis mě uvedl do nostalgických vzpomínek, z níž se zrodila myšlenka na nové vydání. A hned další myšlenka: když nové, proč je nerozšířit o několik dalších textů?
Výběrem právě z těchto nových, takřka současných textů, z nichž jeden právě čtete, jsem se asi před hodinou rozhodl (přece jen) přispět do sborníku k šedesátinám Jiřího Kuběny.
7
Cesta tam a zase zpátky
| Cesta zpátky byla úplně jiná
než cesta tam. S. C. Lewis |
Uložte ho sem.
Všude jen hvězdy. Navzájem sladily blikání své. Rytmus sjednotil po celém nebi moc. Nadmíru jasná je noc, poslední hvězdy mé.
Stříbrný kočár bujarých andělů řítí se sem. Chci něco říct - jak mám však překřičet vlastní svůj zpěv? Svažte se u stěžně a slyšte můj sen.
Sedím v svém kočáru, objíždím svět. Tisíce věcí, všechny již znám. Andělé točí se, nestačím bdít. Otevřu oči, uvidím vše: jak je nám nastrojen svět a co v něm se všechno má dít.
Andělé točí se kolem svých os. Otevři oči, uvidíš vše. Vzepři se na rukou, svět ti dá dar. V náruči změknou i otřesy kol. Spálené mouchy ve vosku škvar. Ten k vrácení života zvol.
Nesnaž se vysvětlit nikomu nic. Od prsu teplého odvrať svou tvář. Životních návyků rychle se zbav. Nedrž si uši, nemačkej nos. Oči nech být. Nezívej už. Natáhni nohy. Na zádech lež. Stříhej se oplzlých slov. Což leká tě lež?
Nesmí tě vylekat nic. Ani skok bleší. Uchyl se do chléva, tam najdeš klid. Po kravím vemeni procházka muší. Mouchy už čekají: nehraj si na pána, vrať nám svou duši!
Cožpak nás neslyšíš? VRAŤ NÁM SVOU DUŠI!
V Praze, 25. února 1996
Přetištěno ve sborníku Hosté na svatbě nebes a země (sborník k šedesátinám Jiřího Kuběny), Host, Brno, 1996, pp. 41-44.