Janu Lopatkovi
"Mám na to ideální písařku!"
Co je to ideální písařka, rozumí se pro samizdat? Neptá se, neužívá telefon, vezme předlohu, zmizí, po dvou týdnech se vynoří a přinese to dvanáctkrát, snesené a sklepané, dobře zabalené. Z hlediska editora: všechno se jí dá vysvětlit, přesně dodrží i nepřesné pokyny. Nic nevylepšuje ani neopravuje, i překlepy z předlohy pečlivě opíše, protože co kdyby tím pokazila skrytý záměr autora?
"Dám jí psát toho Vlastu. Připravím jí to sám, je tam třeba vyznačit ty hiáty," uklidňuje mě Honza Lopatka, alias Lopy nebo Loppy (v mých konspiračních šifrách pouze "ppy").
Problém s hiáty (což je Honzův odborný termín pro mezery mezi slovy) je tento: jak vysvětlit písařce, že má mezery zachovávat, a to stejně dlouhé jako jsou v předloze? Tam jsou totiž mezery, do nichž by se vešlo i celé slovo, ba někdy i několik slov. Kdyby aspoň byly z písmen, ale ony jsou z ničeho, zas jen z mezer!
Tehdy, ještě ve věku psacích strojů, se délka slov i mezer dala měřit počtem úderů. Takže to bude vlastně snadné: stačí v předloze písařce vyznačit, z kolika mezer se ta která mezera skládá. Snadné říci, těžší provést - zvlášť když se mezera nevejde na zbytek řádky. Už nikdy se nedovím, kolik přepečlivého potu stálo Honzu připravit k opisu Třešňákovu novelu Bermudský trojúhelník.
*
Viděl jsem tu předlohu, propašovanou k nám někdy mezi roky 1983 a 1985 ze Švédska, kde tehdy Třešňák žil. Byla to kopie jeho originálního strojopisu, pořízená tím zázračným a nám tehdy nedostupným strojem, xeroxem. Rozhodnutí vydat v Expedici bylo rychlé a snadné. Útlá knížka to bude, pěkné čtení.
"Podívej na ty hiáty, to písařka nesmí pokazit! Kusy textu ztracené - jakoby v bermudském trojúhelníku!"
Opravdu, skoro na každé stránce několik mezer, někde delších, jinde kratších. Příklad:
"Na dně drátěného vozíku se mi v modrém povijánku
válel nákup."
Stopy po zmizelém textu, který už nikdo nespatří, jehož sdělení se už nikdo nedoví. Drátěný vozík - že by na dně oceánu? A kdo či co se to skrývá pod jakým nákupem?
*
Přišel jsem, viděl jsem - a všechno jsem pokazil! (Půjčte exaktnímu vědci záhadu a on vám vrátí uschlé listí.) Mé vědomilné já se totiž rozhodlo zaútočit na tajemství Bermudského trojúhelníku.
Objevil jsem, že výskyt mezer nikde nenarušuje ani gramatickou strukturu ani významovou souvislost textu. Nelze tedy s určitostí tvrdit, že v textu samém něco opravdu chybí. Vedle toho, ač jde zřejmě o autorův prvopis, nevyskytují se v něm žádné viditelné stopy po nějakém škrtání, ať už strojem či perem.
A to mě svedlo k mé Velké Hypotéze: Co když Vlasta Třešňák všechny své původní škrty v originálním strojopisu dodatečně zabílil pomocí k tomu účelu vyráběné bílé tekutiny? Na xeroxové kopii se takovéto zabílení nemohlo projevit jinak, než čistou, prázdnou mezerou! Elementary, my dear Watson.
Vzrušen tímto odhalením, běžel jsem je sdělit Honzovi. Ach, jak chladně byl jsem přijat, a s jak tvrdým odmítnutím se setkala moje sloní nešetrnost ke křehkým darům básnictví! Ve snaze zaštítit se Pravdou a její Poznatelností jsem se ještě k tomu bláhově pokusil navrhnout, že bychom snad mohli Třešňákovi zatelefonovat a zeptat se ho, jak to opravdu bylo. Dodnes se stydím za ten nápad. Proč bychom měli v tomhle věřit nic netušícímu pisateli, když skrze něj hovořila sama Poezie, spojivší se s Náhodou?
*
Na světě je nás dvanáct, kteří vlastníme po jednom unikátním exempláři Bermudského trojúhelníku od Vlastimila Třešňáka, vydaného za redakce Jana Lopatky v Edici Expedice, svazek 206, v Praze roku 1985. Je to dvanáct exemplářů, jejichž text je pečlivě proložen hiáty - malými ostrůvky tiché, leč výmluvné nicoty.
Vyšlo v Revolver Revue No.** (1994), pp. **.