Milý Meline! - Hleď, co mi to sjelo s péra! Melin, jméno zapomenuté, přezdívka, vzniklá bůhvíjak...
To jméno jsem kdysi objevil, v předchozí větě, v jedné knize na stole svého dědečka. Ležela tam, tajemná, plná záložek a vlepených papírků s vpisky německými i českými, psanými Tvým (dnes již pověstným) drobným rukopisem. Zkoušel jsem, zvědavý a zvídavý školák, číst: "Provazolezec nad prázdnem", "Provazolezce jímá závrať", "Provazolezec tančí."
To bylo dost dávno. Teď už to jméno Melin, nezapomenutelné, patří Tobě.
*
Tehdy jsi vstoupil do mého života, na dálku, a svým způsobem v něm přebýváš nenápadně a na dálku dodnes. Mocný jako Merlin.
Chtěl jsem se stát přírodovědcem a okolnosti mě navedly na dráhu takřka frankensteinovskou. Mám v živé paměti, jak jsi mne zkoušel z úspěchů umělé inteligence a jak jsi nehnul brvou, když jsem vymýšlel, jak z hmoty vzniká lidská mysl, která vymýšlí, jak z hmoty vzniká lidská mysl. Nezapomenu na Tvůj šibalský úsměv, když jsi se zeptal: "A co smrt, co vědomí vlastní smrti?"
Pohybuji se léta mezi vědci a mezi vědami a pokud si dovedu v důležitých momentech zachovat odstup, je to s Tvou pomocí. Zjišťuji překvapen, jak málo to jiní dělají. Ostatně lituji, že dědečkův překlad "Sedmi listů" nikdy (vlastně dodnes nevím proč) v cizině nevyšel. Tvůj verdikt nad postojem vědce (my vědci bychom řekli: nad postojem scientisty) se mezitím nadmíru aktualizoval a mnozí by Tě četli. Mnozí by tě měli číst: stále je dost takových, kteří zkoumají atomy a molekuly v domnění, že se něco dovědí třeba o žábě.
A molekuly a atomy odpovídají tolik, kolik jsou s to: že žába není než tanec atomů a molekul. Optáme-li se naopak žáby, co soudí o molekulách, poví o nich, že jsou to trpasličí žáby.
Zdalipak se ti stýská po Tvé pracovně? Ani bych si Tě bez ní nedovedl představit. Psací stůl opevněn knihami, na zdi Jiří Kříž. (Později přibyla televize, ta mi tam však nikdy nezapadala). Paní Anyna přináší čaj a uvelebuje se na pohovce. (V těžších letech jste mě vždy usadili v kuchyni - snad pro nějaké podezření ze sousedů či z odslouchání - tam jsem se však necítil tak dobře: příliš jsem si zvykl právě na tu Tvou pracovnu.)
Jak je možné, že náš hovor nebyl nikdy banální? Jak je možné, že jsem neměl nikdy ostych s Tebou mluvit o věcech neobyčejných?
Někdy se stavil i Jirka. Možná, že chtěl slyšet novinky z Prahy, ale zřídka mě pustil ke slovu a když se přece jen na něco něco zeptal, nečekal na odpověď. I on nějak patřil, pro mě, k té Tvé pracovně. Patřila k ní i scéna za oknem, zvolna se k večeru stmívající až pak zcela zhasnuta světlem lampy.
Jednou jsi mě nechal nahlédnout i do zákulisí své práce. Dokonce jsi mi ukázal i ony legendární lístečky, na které sis léta letoucí zapisoval svým drobným rukopisem různé postřehy a nápady, výpisky z knih, myšlenky. Představuji si, jak sis z těch lístečků asi sestavoval na stole ornamenty, zárodek svých knih a esejů.
Proč Tě, Meline, popouzí, když Tě někdo nazývá filosofem? To že se nehodláš o ten termín dělit s katedrami, instituty a profesionály? Vím, je Ti milejší, když jsi považován za spisovatele (a je též pravda, že spisovatelé si Tě více považují). Tvůj čas však nelze měřit počtem napsaných vět - spíše Tvé věty lze měřit počtem myšlenek, v každé z nich ukrytých. Jsou to věty metaforické, aforistické a ironické - stejně jako Tvůj život. Věty, jejichž autorství nelze splést: "Čím méně jsi, tím více máš." "Je člověk sebeklam zvířete, nebo zvíře sebeklam člověka?" "Na šibenici Golgoty chtěla moc skoncovat s člověkem, na kříži Golgoty člověk skoncoval s mocí." "Umřu, proto jsem."
Umřel jsi, je tomu rok, ledva sis stačil přečíst své druhé a poslední dílo, Cestou k poslednímu, ještě teplé z tiskárny. Všichni, kdo jsme Tě znali, jsme nějak cítili, že osud tohoto vyjímečného, neustále dokončovaného díla je Tvým osudem osobním; nerozlišovali jsme Tebe a tuto knihu, nerozlišovala ani Tvá skvělá Anyna, která nám nad Tvým hrobem řekla: "Nedivte se, že nepláču!" Téma Tvé knihy je smrt. Smrt a člověk, smrt a moc, smrt na kříži, smrt zcizená, smrt ortel, smrt apel.
(Shodou okolností jsem si tehdy to téma připomněl. Psal jsem právě do Vesmíru úvodník o smrti ve vztahu k vědě. A tak jsem si opět po pár letech vylovil jednu z dřívějších strojopisných verzí Tvé Cesty, původně určenou pro samizdat. Netušil jsem tehdy, že ji držím v ruce právě ve chvíli, kdy kniha opouští tiskárnu a její autor svět.)
*
Věda nevypovídá pravdu o světě; vypovídá jen, jaký by byl svět, kdyby pravdu měla. Věda nás nefascinuje pravdou, ale mocí.
Na vědu a techniku hledí se obecně jako na nástroj, kterého lze užít ve prospěch života i proti životu. Pokud jde o člověka, rozhoduje víc, jak se chová k jeho smrti. A tu věda v samém svém principu olupuje člověka o smrt jako osobní výzvu k sebeidentifikaci hodnotami smrt přesahujícími; vytváří tak nepřekonatelný antagonismus lidství a moci, kříže a šibenice.
Podobně jako v Sedmi listech nejseš ani teď příliš lichotivý k vědě. Bylo by ovšem nutno číst knihu celou, abychom poznali, že je to jen součást Tvého frontálního popření moci v jakékoliv podobě, včetně křesťanské, a že vyzýváš nás, kteří jediní mezi živými tvory neseme břemeno vědomí si své smrtelnosti, abychom rozlišili mezi smrtí odcizenou, která slouží moci, a smrtí vyzývající, která patří nám.
Popíše-li věda smrt, popíše ji nejspíš jako zastavení nějakého procesu. Možná, že vadné procesy je třeba zastavovat. Ale mezi tímto obecným tvrzením a konkrétním zastavením konkrétního procesu nacházíš mezičlánek: člověka, který o tom má rozhodnout. Je to jeho rozhodnutí a jeho odpovědnost, tu z něho ani věda ani zákon nesejme.
Každý z nás má tu výsadu, že ví, že za ním kráčí smrt. Ta jediná, jeho. "Ne vnější okolnosti, ale my sami učiníme smrt tím, čím může být: smrtí, s níž jsme dobrovolně srozuměni," cituješ D. Bonhoeffera. Vzít člověku život znamená ukrást mu smrt. O tom věda mlčí.
Psáno: 29.12.1992, vyšlo v revue BOX 6 (1996), s. 115–116.
Použité citáty:
Sedm listů Cestou: