Vesmír 70(2) (1991) pp. 106-109.
Současnému člověku mnohdy připadá, že žijeme v době jakési plíživé intelektuální krize. Vědecké poznatky unikají za horizont chápání kohokoliv, kdo není školeným specialistou úzce vymezeného oboru, a obdobně filosofické myšlení nesnadno překračuje hranice kroužku zasvěcenců toho či onoho myšlenkového proudu. Není divu, že jedním z důsledků této situace je ztráta vzájemného kontaktu i důvěry mezi vědou a filozofií.
Kdysi vědu nazývali filozofií. Dnes je běžné, že ve svém oboru vynikající vědec buď vidí ve filozofii pouhou metodologii vědy, anebo ji považuje za neplodnou hru s nevědecky vágními pojmy. U filozofů se zase setkáváme jednou s uctíváním vědy jako jediné správné, protože objektivní cesty k vědění, jindy s opovrhováním vědou pro její zaslepenost, jednostrannost a necitlivost k člověku a lidstvu.
Vím, že přeháním. Činím tak proto, abych výrazněji odlišil to nové, co se zprvu nenápadně, stále však zřetelněji rýsuje v současném intelektuálním klimatu. V samém lůně moderní vědy - především fyziky, ale též psychologie, biologie, matematiky, ba I vědy o počítačích - dochází k nové reflexi jejích vlastních objevů a výsledků, reflexi, která má či může mít hluboké filosofické důsledky, hlubší, než by se z této strany dalo čekat.
Tato ”nová” věda, reprezentovaná jmény jako D. Bohm, F. Capra, G. Bateson, I. Prigogine aj., má mnohdy co říci k samé podstatě bytí, přičemž její důsledky bývají progresivnější než závěry ”školených” filozofů, a to I tehdy, když se obtížně rodí ze zkušenosti lidí zvyklých na zcela jiný způsob uvažování. Na veřejnost se dostávají častěji v podobě jakési beletristicko.filozoficko-vědecko-esejistické literatury než v podobě učených traktátů.
S novou vědou se dostává ke slovu I metaforické myšlení, a to nejen jako způsob orientace v nových, nezvyklých světech, ale I jako svébytná cesta poznání, která těchto světů samotných metaforicky zpětně užívá. Tato cesta se nabízí I filozofii, umožňujíc jí opírat se nejen o přirozenou zkušenost běžného života, ale I o novou zkušenost vědy. Proslulým zdrojem metafor tohoto typu je kvantová mechanika, jsou však I metafory užívající jazyka biologie, kybernetiky, techniky apod. Zvláštní roli hrají metaforická užití netriviálních matematických pojmů a struktur - mezi nimi též pozoruhodný pohled na svět skrze zkušenost matematické teorie pravděpodobnosti, rozvíjený ruským učencem V. V. Nalimovem.
Téměř náhodou se do okruhu několika našich přátel dostala koncem 70. let studie V. V. Nalimova o jazyku a myšlení, rozmnožená universitou v Tbilisi. Tato studie, obsahově I formálně zcela se vymykající průměru tehdejší sovětské oficiální vědecké a filozofické literatury, nás zaujala zprvu spíše jako kuriozita, záhy pak jako velmi aktuální a stimulující filozofický esej.
Postupem času jsme se leccos dověděli I o autorovi, nejprve o jeho oficiálním postavení (profesora Moskevské státní university, vedoucího Laboratoře matematické teorie experimentu, člena vědecké rady pro kybernetiku Akademie věd atd.), později I o jeho pohnutém životě, z něhož plných 18 let náleželo Gulagu (vězení, táboru Kolyma, vyhnanství v Kazachstánu).
Když nás v červnu 1988 na naše soukromé pozvání navštívil, překvapil nás na svůj věk (tehdy 78) neobyčejnou svěžestí, vitalitou, zájmem o vše, o filozofii, o vědu, o umění, o politický disent, a hlavně svou hlubokou a neskrývanou vnitřní duchovní svobodou. Přijel se svou mladou a oduševnělou ženou, Jeannou Drogalinovou, která ho v diskuzích často doplňovala. Během svého pobytu (16 dnů v Praze a 3 dny v Bratislavě) měl Nalimov několik přednášek a rozhovorů, a to jak na oficiální půdě, tak I na neoficiálních bytových seminářích - nepočítaje množství individuálních setkání s našimi fi V tomto pojednání o nalimovovském pohledu na svět se opírám o několik osobních rozhovorů a hlavně o zmíněnou sérii pěti spisů (zejména Co je však u Nalimova pozoruhodně nové a původní, je cesta, kterou se ke svým závěrům dostává. Nespokojen s viděním světa, které nazývá stereotypníma které je charakteristické pro novověkou vědu zčásti I filozofii, Nalimov nečekaně nalezl zdroj nového pohledu ve zkušenosti svého vlastního vědeckého oboru, jímž je matematická statistika a teorie experimentu. Na první pohled čerpá z této zkušenosti jen velmi málo - vše, co potřebuje, je několik elementárních pojmů a jedna celkem triviální věta matematické teorie pravděpodobnosti (pojem náhodné veličiny, jejího pravděpodobnostního rozložení a Bayesova věta). Tyto pojmy a věta mu nicméně neslouží ve svém původním matematickém významu, nýbrž jako filozofická metafora. Metafora, která ho přivádí k tomu, c Pro pochopení Nalimovových myšlenek není naštěstí znalost teorie pravděpodobnosti nezbytná. Stačí uvést, že běžně chápaná fyzikální či jiná veličina je v pravděpodobnostním přístupu nahrazena tzv. náhodnou veličinou, charakterizovanou svým pravděpodobnostním rozložením. (To je funkce určující pravděpodobnost, s níž veličina nabývá té či oné hodnoty.)
Místo matematického formalismu nabídněme následující názorné přiblížení. Představme si, že někde dojde k vraždě. Jakmile se to dovíme, můžeme uvažovat o vrahu, kterého sice neznáme jako jednotlivce, můžeme si ho však nahradit určitým polem podezření, reprezentovaným pravděpodobnostním rozložením. Toto rozložení se vlivem nových poznatků výrazně mění: každá nová situace či událost naše podezření na některé osoby zvýší, na jiné sníží.
Jak lze určit změnu rozložení, ke které dojde v důsledku nějaké události či nové situace (přesněji řečeno v důsledku našeho poznání této události či situace)? Zde se právě uplatňuje Bayesova věta, hlavní zdroj Nalimovovy intuice. Tato věta vyjadřuje, jak se původní (apriorní) rozložení náhodné veličiny změní v nějaké konkrétní situaci, jsou-li známy pravděpodobnostní podmínky pro tuto situaci. Ptejme se např. jak se v případě vraždy změní naše apriorní znalost vraha (reprezentovaná rozložením podezření), dovíme-li se, kde k vraždě došlo.
Předpokládejme, že pro každého podezřelého známe rozložení pravděpodobností, kde se v době vraždy nacházel, jinými slovy, kde došlo k vraždě za předpokladu, že dotyčný byl vrahem. Novou, aposteriorní pravděpodobnost, že daný podezřelý je vrahem, dostaneme dle Bayesovy věty jako (normalizovaný) součin příslušné apriorní pravděpodobnosti a pravděpodobnosti, že se podezřelý nacházel na místě činu. Tato posledně zmíněná pravděpodobnost, resp. pravděpodobnostní funkce závislá na osobě a místě, působí v tomto součinu jako jakýsi filtr: zbaví například podezření každého, kdo má spolehlivé alibi. Důležité není kvantitativní pozadí Bayesovy věty, nýbrž představa proměnlivýc Zajímavé je použití bayesovské metafory při úvahách o přirozeném jazyce. S každým výrazem jazyka jako by bylo spojeno souvislé pole jeho možných významů (Nalimov hovoří o sémantickém poli) s rozlišenými vahami významů - toto pole lze tedy charakterizovat pravděpodobnostním rozložením. Toto rozložení zachycuje podstatnou mnohoznačnost slova (která dle Nalimova není nedostatkem př Myšlenka interakce výrazů s kontextem není nijak překvapující ani nová, nicméně probabilistické pojetí ji umožňuje dále rozvíjet různými směry. Nalimov si např. všímá souvislostí řečových událostí s logikou myšlení. Bayesovskou interpretaci řečové události připodobňuje k sylogismu (modus ponens) klasické logiky a nazývá ji ”bayesovským sylogismem”. Interpretace textu a poznávání skutečnosti nacházejí takto společného jmenovatele, což úzce souvisí s jinou Nalimovovou metaforickou představou: svět jakožto text.
Při úvahách o přirozeném jazyce Nalimov předpokládá, že sémantické pole je spojité. V prvním přiblížení je to spojitost reálné číselné osy, přenesená na sémantické pole, obecně však považuje spojitost, kontinuum za základní kvalitu světa vůbec.
Především jde o inherentní spojitost našeho poznání a myšlení. K diskretizaci dochází až při formování slov a výroků v přirozeném jazyce, který je narozdíl např. od jazyka umělecké tvorby povrchově diskrétní.
Je-li každý kognitivní akt vyložen jako proměna jedněch spojitých rozložení na jiné a má-li samo poznání spojitý charakter, pak není nic překvapivého, mluví-li Nalimov o spojitých tocích vědomí, o zvlněných sémantických polích apod.
Dosud jsme o Nalimovově probabilistické metafoře mluvili jen jako by šlo čistě o pohled na lidské poznávání světa. Filosoficky nezávaznější je ale povýšení této metafory na metaforu onkologickou.
Považme, že vše, s čím se ve světě setkáváme, vše, co nás výchova (a především naše řeč) naučila rozlišovat jako jednotlivosti - věci, události, představy, pojmy apod. -, že to vše jsou vlastně jakási sémantická pole možností, charakterizovaná pravděpodobnostními či váhovými funkcemi rozložení, jednou více soustředěnými, jindy rozptýlenými. Nejen naše podezření vůči vrahovi, ale I samo jeho bytí má charakter distribuovanosti, rozptýlenosti po světě. Ostatně I ”skutečný” vrah může mít identitu povýtce neostrou.
Nalimovova metafora se tedy netýká poznání či poznatelnosti jsoucna, týká se samotného jeho bytí: ”Máme na mysli probabilistickou ontologii probabilistického světa.” ( Mluví-li Nalimov o ”probabilistické” ontologii, nemíní tím nějakou inherentní náhodnost či nahodilost, v jeho metafoře jde v základní rovině spíše o bytostnou rozptýlenost, neostrost a neohraničenost jsoucen. Ve vyšší rovině pak o něco, co bychom mohli nazvat ”dialektikou dění a vývoje” - o jakési dva způsoby bytí, výskyt v čase dění, ilustrovaný proměnou funkce rozložení v konkrétní situaci podle bayesovského modelu, a trvání v čase vývoje, odpovídající zvolna se měnícím apriorním rozložením.
V této souvislosti stojí za povšimnutí, že nalimovovské pojetí má jisté příbuzné rysy s představami známými z kvantové mechaniky (Nalimov se v této věci omezuje jen na ojedinělé odkazy. V kvantověmechanickém pohledu, jehož ontologická relevance je mnohými fyziky uznávána, nemá smysl hovořit o částici jako o lokalizované entitě, nýbrž jen o její vlnové funkci - jejím poli možných výskytů, které má pravděpodobnostní charakter. Konkrétní výskyt částice je až důsledkem interakce tohoto pole s pozorovatelem, při které dochází ke změně pravděpodobnostních rozložení pro jednotlivé atributy částice (polohu, hybnost apod.). Potud paralela; kvantověmechanický výklad přesahuje Nalimovovo bayesovské pojetí svým principem neurčitosti Zdůrazňováním metaforičnosti Nalimovova probabilistického vidění skutečnosti jsem chtěl předejít jeho možnému zploštění, v němž by to byl jen další příklad jevu častého u některých ”filosofujících” vědců: dívajíce se na svět úzkým průzorem pojmosloví své disciplíny, domnívají se, že odhalili jeho pravou podstatu. Poznamenávám, že Nalimov sám hovoří spíše o probabilistickém ”modelu” a jen v jedné kratší kapitole upozorňuje na jeho metaforičnost. Věřím, že můžeme poznat I něco, co nejsme schopni vyjádřit slovy, pokud se vědecký pojem změní z běžného vědního termínu s výrazně jednoznačným významem na sémanticky krajně polymorfní symbol s metaforickým odstínem. ( Metaforičnost sice usnadňuje čtenářovo srozumění, umožňujíc mu určitou svobodu v interpretaci, současně však svou vágností klade daleko větší nároky na jeho vlastní tvůrčí přístup k textu. Příkladem nám může být sám pojem spojitosti. Nalimov si je např. vědom, že [...] sémantická pole vědomí nereprezentují číselné kontinuum, nýbrž v jistém smyslu se chovají tak, že nám umožňují mluvit o spojité povaze vědomí ( Vyvarujeme-li se zmíněného zploštění, můžeme se nyní s Nalimovem vydat o kousek dál. Připouští-li svět výklad skrze probabilistickou, tedy svým původem číselnou metaforu, není-liž tento fakt sám dokladem, že číslo lze považovat za jeden z jeho všeorganizujících principů?
Nalimov považuje v tomto smyslu své probablistické vidění světa za uskutečnění Pythagorova a Plotinova snu o popisu světa v jeho celistvosti a neurčitosti skrze číslo; sám dokonce při čtení Plotinova traktátu O číslech překvapen shledal, že jeden jeho tehdy již napsaný text není než moderním komentářem k Plotinovým reflexím o organizující roli čísla.
Probabilistická metafora - včetně Bayesova formálního vzorce - se v Nalimovových knihách vyskytuje na mnoha místech v různých převlecích. Svět má probabilistickou podobu a dění v něm má charakter neustálých změn vzájemně interragujících sémantických polí. Zmínil jsem se již o užití této metafory na přirozený jazyk. Hodně místa Nalimov věnuje jejímu užití v biologii, zvláště při úvahách o vývoji. Zde právě si lze povšimnout něčeho, co bychom mohli označit jako ”metaforickou indukci”: užití metafory typu Bayesovy věty v jedné oblasti umožňuje převzít pojmosloví a zákonitosti této oblasti jako novou metaforu v oblasti jiné. Tak lze např. hledět na vývoj života očima diachronní dimenze jazyka a naopak.
Vztah mezi konkrétním textem či promluvou (s odpovídajícími změnami rozložení významů - v ”čase vývoje”) má svou přirozenou analogii v biologii: život jedince (v čase dění) oproti vývoji druhu (v čase vývoje). Úlohu sémantického pole hraje v biologii ”morfologická varieta” všech znaků taxonu s určitým váhovým rozložením. Vývoj podle Nalimova nespočívá ve vzniku nových atributů, nýbrž pouze v redistribuci vah; latentně jsou všechny možné (i budoucí) znaky obsaženy v každém druhu (srov.[ 4], s. 29n).
Za hlavní téma jedné ze svých knih [3] zvolil Nalimov lidské nevědomí se spojitým a probabilistickým charakterem. Přesto však lze podnikat přímé výlety do hlubších sfér nevědomí - ve snu, v tvůrčím zážitku umělce, v estetickém zážitku vnímajícího, v náboženském vytržení, po požití halucinogenů, při meditaci. V knize jsou analyzovány experimenty, které autor po několik let sám prováděl. Tak např. nechal subjekty, připravené autogenním cvičením, zapisovat nebo zakreslovat volné asociace slov jako ”svoboda”, ”otroctví”, ”důstojnost”. Z podobnosti výpovědí abstrahoval možnou podobu kolektivního sémantického pole.
Vývojová interpretace bayesovské metafory umožňuje Nalimovovi vytvořit nový model globálního evolucionismu. Týž model se vztahuje na vývoj jazyka a na vývoj vědeckého výzkumu, na dějinný vývoj a na vývoj lidských kultur.
Metaforickou indukcí z jazyka se Nalimov dostal k další velké metafoře - svět jakožto text: Ať jsme kdekoliv, učenci, básníci nebo nepředpojatí diváci zahledění do okolního světa, hledáme v něm srozumitelnost, řád a harmonii. Pohlížíme na svět jako na text. A skrze texty přístupné našemu vědomí interagujeme se světem. Integrita světa nalézá své vyjádření v jazyce, který sjednocuje všechny individuální projevy života v jeden jediný celek. ( Smysl této metafory, jak ji chápu já, je v analogii dvou vztahů. Konkrétní, něco vyjadřující či sdělující text se má k jazyku, v němž je psán, stejně jako konkrétní realita k vyššímu řádu, jemuž podléhá. Víme, že jazyk není něco nadřazeného textům, co by mělo nezávislou existenci. Jen v textech (psaných nebo mluvených) jazyk přežívá a vyvíjí se (říká se ”texty v tom a tom jazyce”, ale mělo by se říkat ”ten a ten jazyk v textech”). Vývoj jazyka je tak zpětně ovlivňován texty - zcela v souladu s Nalimovovým modelem globálního evolucionismu. Toto vše, jak napovídá metafora svět = text, platí pak i pro vztah mezi konkrétní realitou a jejím vyšším řádem.
Nalimovův text je nutno číst s pozitivním naladěním. Kritický nebo antagonistický čtenář se jednoduše nic ned Vím, že to zní podivně. Přidám dokonce další podivné tvrzení: Nalimovův text je možno číst i jen s částečným porozuměním. Přesto se něco dovíme.
Je to úskalí a síla jeho řeči, která mluví o metaforách v metaforách, která jedno opakuje několikrát, jiné zamlčuje. Proto lze s Nalimovem těžko nesouhlasit a těžko souhlasit. Metaforická řeč ji unikavá - konec konců vlastně nic neříká, to jest nic, co by bylo možno přeložit do přesného jazyka, jehož slova mají fixovaný význam a jehož tvrzení jsou typu ano a ne. Pak teprve by bylo možno jeho výroky rozebírat, napadat a kritizovat.
Souhlas a nesouhlas ale vlastně není to, oč zde jde. Čtení takového textu lze přirovnat ke vnímání rytmické hudby - vnímání v jakési rezonaci, účasti na rytmu, a nikoliv v odstupu, který je souhlasným či nesouhlasným postojem vždy předpokládán.
Na tomto místě si vzpomeňme na přirovnání světa k textu. Poznávání světa je čtení tohoto textu. Tak jako je třeba rezonovat s Nalimovovými texty, chceme-li z nich něco mít, tak je třeba rezonovat se světem, naladit se na jeho rytmus, chceme-li v něm plně pobývat. Styk s přírodou je ”interakcí osobního rytmu s rytmem světa” ( Sledovali jsme Nalimovovu cestu od jedné matematické formule k otázce po bytí jsoucna. Kdo je tento člověk a co ho k jeho nezvyklé cestě předurčilo?
Je příznačné, že i při Nalimovově zájmu o mystiku, východní filozofii a učení starověku je prvotním pramenem jeho myšlení západní novověká věda ve své nejvyhraněnější podobě” fascinována ideálem přesnosti spolehlivosti a obecnosti, který reprezentuje matematika a formální logika, opírá tato věda svou empirii o měření a svou teorii o dedukci. Poeticko-expresívní a metaforický styl Nalimovovy mluvy neutají, že jeho výchozí jistotou je přece jen kontinuum reálných čísel.
Nic proti tomu nenamítám. Naopak: často se přece hovoří o neperspektivnosti současných módních směrů, které se shlédly v tajemných naukách a mystických praktikách Orientu, snažíce se jimi nahradit současnou západní kulturu či přinejlepším je neorganicky do této kultury transplantovat. Nalimov a někteří další jakoby zvolili jinou alternativu: vyjít z naší vlastní tradice s novou reflexí jejího vědění se dobrat poznání, srovnatelného s moudrostí jiných kultur.
V jistém smyslu je to hereze, a proto se setkává s nepřízní. V jiném smyslu je to rozšíření horizontu západní vzdělanosti využitím jejích vlastních rezerv. Nelze snad Nalimovovo dílo považovat za doklad, že I ta mnohými filozofy opovrhovaná, přesná a měřením všeho měřitelného se opájející věda má v sobě skryté možnosti, které se v rukou kouzel V. V. Nalimov je muž, který se nenechal spoutat ani omezenými publikačními možnostmi ve své mateřštině, ani drsnou a nepřející ideologií svých pánů. A nenechává se svázat ani střízlivostí vážné filozofie. Poslání filozofů vidí v tom, že - navzdory Wittgensteinovu varování - promlouvají tam, kde by měli mlčet.
LITERATURA:
[1] V.V. Nalimov, In the Labyrinths of Language: A Mathematician’s Journey. ISI Press, Philadelphia 1981 (jde o překlad ruské knihy Verojatnostaja model’jazyka, 2. vyd., Moskva 1979).
[2] V.V. Nalimov, Faces of Science, ISI Press, Philadelphia 1981.
[3] V.V. Nalimov, Realms of Unconscious: The Enchanted Frontier. ISI Press, Philadelphia, 1982.
[4] V. V. Nalimov, Space, Time and Life: The Probabilistic Pathways of Evolution, ISI Press, Philadelphia, **.
[5] V. V. Nalimov, Spontannosť soznanija, Premetej, Moskva 1989.