Radimu Paloušovi k sedmdesátinám
1
Pravidelná cesta vede přes most, pak po nábřeží lemovaném vzrostlými stromy, klidném to nábřeží, jež má rádo své chodce. Pak přes křižovatku s jiným mostem a dolů po schodech. Ještě pár kroků a otevřít vrata, přejít dvorek či zahrádku, do prvního patra, zazvonit.
V útulném pokoji s bohatou knihovnou a oknem k náhonu již sedí ostatní nebo ještě nesedí, přijdou za chvíli. Každý má své místo, zřídka je naruší. Ten z nich nejstarší sedí v křesle pod lampou a připravuje se k obřadu. Ten s brašnou klečí u víly hustovlasé a líbá jí ruku. Pak vyskočí a hluboce se ukloní směrem k příchozímu. S rituální úctou od něj převezme posvátnou obálku zdobenou pestrými ornamenty, vyčká stejně hluboké protiúklony a vrací se ke své víle hustovlasé. Ten nejmladší si zatím rozkládá popsané papíry, z nichž se mu během rušného dne vytratil pořádek.
Náš příchozí se rozhlíží: kdo dnes asi promluví?
2
Je už to pěkná řada let, kdy se přesně den před svatým Janemvydal na výlet, z něhož se již nevrátil.
Nešel tehdy sám, šli tři - jak známo i zapsáno - a let mu bylo, kolik dnes je nejmladšímu, zatímco tomu s brašnou bylo mezi nimi. Nedlouho před tím ti tři byli k sobě smeteni, čímž mnohé asi možno vysvětlit.
Nešel tehdy sám, ten náš, šli tři, dnes však chci svědčit jen o něm jediném. Nechci, aby se mi ztratil, zalehnut v paměti svými pozdějšími podobami. (Ostatně o něm jediném mohu vyprávět bez nutného odstupu pouhého diváka.)
3
Na výlet se připravoval po tři roky. Zkoušel si své postoje a náhledy, učil se žít s údivem.
S postupem času začal chápat, že to, co po léta považoval za vrcholný projev lidského ducha a za jediný způsob poznání světa, je jen jedna část příběhu. I dal se do studia podivných spisů a do naslouchání těm, kdo mají co říct.
Radoval se z kouzel a zázraků, jimiž svět je přesycen: z protimluvů, ksoběmluvů a ksoběprotimluvů, rojících se v podzemí formální logiky, z přepodivných setkání těch, kteří se nemají setkávat, ze svědectví mexických kaktusů, ze světla viděného škvírou k záhrobí.
A vydal se na výlet.
4
"Žijeme tu nudně," posteskla si tomu nejmladšímu obyvatelka jednoho nákladného rodinného domu a druhá lidská bytost, se kterou se cestou potkali.
"My nudně nežijeme," chtělo se jim všem třem zvolat.
5
Nuda konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, o níž se tu a tam mluví, se netýkala účastníků rozprav v útulném pokoji s oknem k náhonu. Netýkala se ani toho našeho, jemuž bylo jednoho dne nabídnuto - nevěděl ani proč a čím si to zasloužil - aby se oněch rozprav rovněž účastnil. Stal se z něj, pokud si vzpomínám, účastník nepříliš mluvný.
Téhož roku koncem června měli svůj první festival v podhůří. Zahaleni oblaky vonného dýmu vedli své řeči do pozdních nocí v komnatě s krbem a okny k hradu, tehdy ještě rozvalenému. Vzájemně si naslouchali, souhlasili i odporovali. Nebylo vyhnutí, ten náš musel promluvit též. I rozhodl se vydat počet z četby těch podivných knih. Však ony samy mu v tom přátelsky pomáhaly, zvolna mávajíce křídly a poletujíce nad stolem - nebylo třeba slov.
6
Tehdy, kdy zde mnozí žili v pustině bez přístupu k cizím spisům ba ani k informacím o ních, přec jen vítr jménem Markéta k nim občas zavál zvláštní, podivné a nevídané knížky: Capra, Hofstadter, Pirsig, Bohm, Sheldrake, Zukav, Davies, Pagels, Zee, Gould, Prigogine, Jantsch, Bateson, Koestler, Smullyan, Needleman, Wilber a další. Ty knihy ihned toho našeho i toho s brašnou zaujaly; nejen to, naplňovaly je přímo nadšením. Zpřítomňovaly jim cosi blízce známého, dávno zasutého.
"Man hu?," ptali se jako dávní Israelité: - co jest to? Nebyla to věda, ale bylo to o vědě. Nevázané psaní, často zábavné, až hravé. Populární ve smyslu dnešních pouličních stánků to rovněž nebylo (i když se to i na nich dnes občas uvidí) - na to to bylo příliš spekulativní, problematické a inspirující. Nebyla to však ani filosofie - přec jen to bylo příliš odborné. Konečně to nebyla ani beletrie, i když to k ní v některých případech (Pirsig, Hofstadter) daleko nemělo.
Mnohé z těchto knih se ve svých zemích staly bestsellery. To ti dva tehdy ani nevěděli, což bylo dobře, nejspíš by je to odradilo. Rovněž nevěděli, že v odborných "vědeckých" kruzích byly tyto knihy přijímány s velkými rozpaky. To by je však, předpokládám, neodradilo.
Jedno jim bylo jasné. Tyto knihy zprostředkovávaly nový, osvobozující pohled na člověka, přírodu a na různé vědní obory: matematiku, fyziku, kosmologii, počítačovou vědu, vědy o mozku, biologii. Získávaly pro ně čtenáře, poukazujíce na závažné dimenze těchto nauk. Tak se oba setkávali s vědou nikoliv zprostřed či "zezadu", nýbrž tváří v tvář. S vědou, jež je "dobrodružstvím poznání", a s poznáním, jehož přesnost, přísnost a závaznost není popřením objevitelské romantiky.
Man hu? - co jest to? Ta otázka je tehdy přivedla k pokusu napsat rozbor tohoto žánru, pro nějž si již i vymysleli pojmenování: "Fi-Fi" - filosofická fikce. Pokus tehdy zůstal v pouhém zárodku: příliš rychle, se měnil obsah a pojetí tohoto jevu povýtce křehkého.
7
Vzpomínky na výlet se stále vracejí. Co bys čekal, můj čtenáři, že potká poutníka na takovém výletě? Však dobře známo i zapsáno:
posed na kraji lesa
třešňový strom
kříž
bahenní pomněnky
šťastná prasata
užaslá venkovanka
kříž
lavička
unuděná zbohatlice
kříž
vyhaslý krb
oduševnělý déšť
zaskočený příslušník
kříž
pařez nebo trpaslík
člověk v stroji
Divíš se, co jsou to za věcné skutečnosti? Nediv se, tak má výlet vypadat! Či lépe, div se, jakož se i oni divili, protože údiv slibuje poznání.
8
Ten náš už tušil, že to, co jiní považují za vrcholný projev lidského ducha a za jediný způsob poznání světa, je jen jedna část příběhu. Vedle racionálního poznání přece existuje i poznání z krásy, z dobra, z víry, z tajemství - a konec koncu i poznání přirozené, čerpané ze zdánlivě zcela obyčejných zážitků a drobných setkání, jichž si všimne ten, kdo je zážitkům a setkáním otevřen, kdo si jich všímá a těší se z nich.
Vzpomněl si, jak jednou usedl do trávy na malém návrší a pozoroval svým lepším zrakem pás vzdálených lesů. A tu spatřil, jak se stromy, rozkývané větrem, shodly na společném rytmu, všechny spolu doleva, všechny spolu doprava, a znovu. Ne pouze stromy, celé lesní kulisy se zvolna sunou, jednou doleva, podruhé doprava. Viděl kdy někdo tančit lesy? Přesně v rytmu vlastního dechu. Doleva nadýchnout, doprava vydechnout.
Měl pocit, že tančí s lesy a lesy dýchají s ním.
Zdalipak takový zážitek, položil si otázku, vypovídá o vnějším světě nebo o něm samotném? Asi záleží na tom, zda a jak cítí, že sdílí rytmus světa. Jeho zážitek z malého návrší mu cosi o tomto společném rytmu prozradil.
I vzpomněl si na ideál objektivního poznání u novověké vědy. Co vlastně mu na ní vadilo i po letech duvěrného soužití? Už ví, co mu vadilo! Novověká věda zapomněla dýchat. Zapomněla, že ke každému nadechnutí patří i vydechnutí a naopak. Proto zájem o objekt jí káže nezájem o subjekt. Proto zájem o ověřitelnost jí káže nezájem o dobrodružství individuálního poznání.
Přišla doba nejdelších dnů dalšího léta a s ním druhý festival v podhůří. Uždibujíce třešně a vracejíce pecky do koloběhu přírody vedli své řeči do pozdních nocí v komnatě s krbem a okny k hradu, tehdy ještě rozvalenému. Ten náš si zvolil téma, které mu uložil onen rok: o nevšedních způsobech poznání.
Blížil se podzim a s ním případný čas uctít zaslouženou nulu v čísle věku toho z nich nejstaršího. Oni tři smetení, kteří před lety spolu poprvé putovali, se proto rozhodli svůj dávný výlet projít znovu perem a zachytit jeho blednoucí, tím však více zažitou stopu. Nejprve každý za sebe sám, pak s přihlédnutím ke stopám svých druhů. Aby i on, ten z nich nejstarší, a mnozí jiní mohli s nimi putovat.
10
Toho léta se něco přihodilo. Snad jednou lidstvo docení význam onoho okamžiku, kdy se ten s brašnou s tím naším vydali podél říčky, aby hledali pátou cestu. Bylo to první vykročení skrze slovo, vykročení, které mělo být následováno dalšími.
"Jsem rád, že tě potkávám, Sidonie. Spěcháš? Ostatně vidím, že jdeš dost podobným směrem jako já, a rád bych tě kousek doprovodil. Ano? Konečně bych totiž měl příležitost položit ti jednu otázku, kterou mám již delší dobu pro tebe přichystánu."
"Jsem velice rád, že tě vidím, Sakateko: jistě mi pomůžeš v odpověď na svou otázku formulovat znamenité výroky."
Dali se do řeči a k řečišti malebné říčky, jejíž závity dodnes hloubají nad tím, co tehdy zaslechly: o tvoření, kouzlení, pachtění a netečnosti. Říčka ani řeč nestála a oni prošli čtverem cest a čtverem toků poznání, až konečně dorazili k cestě a toku pátému - rozpoznání. Na pátou cestu se vydává ten, kdo přestává poznávat skutečnost zevně, jako jsoucno a pravdu; zato ji začíná vnímat zevnitř, coby svou skutečnost, a to v dimenzích dobra a krásy.
Bylo to první vykročení skrze slovo, první ze serie, která již čítá čtrnáctero. S rituální úctou a hlubokými úklonami si tito dva dodnes navzájem předávají posvátnou obálku s pestrými ornamenty.
11
Druhé skrze slovo vykročení bylo do polí - do polí rozvlněných a vskutku podivných, které spíš slova smyslem než sýpky zrním plní. Pole, v nichž se loví, ale nechytá. Slovo dalo slovo, krok dal krok a již se oba řítí do hlubin, kde jen tma - a zvláštní šum. To slyšet samu řeč se rodit z mínění.
Pak přišlo jim, při třetím vykročení, jak rozeznat plody mudrování od plodů filosofie. Mudra - ať říkají to či ono a ať je vymudroval ten či onen - k nám hovoří jaksi jinou řečí než soudy filosofů. Nestačí říci "jinou řečí", důležité je ono "jaksi"; a tak ta jaksi jiná řeč muder, mudrořeč, je jiná jen tomu, kdo jí rozumí; kdo jí nerozumí, ten ji nerozezná. Ale i naopak: kdo ji nerozezná, ten jí nerozumí.
Na rozdíl od soustavné lásky projevující se filosofováním připadalo jim mudrování jen jako příležitostný flirt s Moudrostí. Ale i naopak, hravé a skotačivé moudrosti spíše imponuje mudrování, nezávazný flirt pro potěšení, nezatížený pochybnostmi, jimiž se trápí pravá láska, a proto na její návrhy a svody snadno skočí; a právě tehdy se amatérské mudrování projeví mudrořečí. Tato tajemná známost s Moudrostí živí asi také veškerou zálibu v tématech a touhu po otázkách. Je jen třeba proniknout k pravému zdroji této náruživosti. Známost s Moudrostí je totiž, jak se říká, "stará známost" - tak stará, jako je svět, starší než my sami. A kdokoliv ji pěstuje - rozpomínámím, přemýšlením, rozmlouváním či fantazijní hrou se slovy, představami a nápady, prostě mudrováním, - nestává se proto ještě nutně filosofem - může se však stát, že se tak stane moudrým.
12
Uplynul rok. Už zas se červen chýlí k červenci a je čas pro festival v podhůří, již třetí v pořadí. Požívajíce hub omamných k zlepšení zraků a zbystření myslí vedli své řeči do pozdních nocí v komnatě s krbem a okny k hradu, tehdy ještě rozvalenému. I rozhodli se oba, ten náš a ten s brašnou, vydat počet ze svých skrze slovo vykračování a na čteném záletu s nesmlouvavým Materniem předvést křehkou hranici mezi souladem v nesouhlasu a souhlasem v nesouladu.
13
"Jistě mi pomůžeš v odpověď na svou otázku formulovat znamenité výroky."
Vskutku, podstatou dialogu jsou otázky, nikoliv odpovědi. Ty pravé otázky se nebojí mezí, naopak je vyhledávají a nahlodávají. Jsou ovšem tací, kdo nechápou tázání jinak než jen v jakémsi netečném smyslu, prostě aby řeč nestála. Tito netečníci si navzájem kladou otázky a odpovědi, jako by to byly kostky domina. Kostky se k sobě buď hodí nebo nehodí, toť vše. Nestudí, nesvědí, jen se kladou.
Svědomité vědomí naopak dobře ví o vlastní pomíjejícnosti i o mezích svého vědění. Je přitahováno dostředivou silou naděje, že za těmito mezemi nalezne opět pevnou půdu pod nohama, zároveň je však v tomto pohybu zaráženo obavou, že tomu tak nemusí být. Proto jsou otázky tolik přitažlivé a proto je jejich přitažlivost tak zarážející.
Tak dostředivá síla naděje a odstředivá síla obavy drží svědomité vědomí na dráze obcházky. Pokud to vědomí má chuť k pohybu, ovšem, to jest, je-li zvědavé. A otázky? To jsou částice, zprostředkující obě síly - jakási elementární kvanta naděje a obavy. Vědomí pak je letícím shlukem nepoložených otázek. Potká-li se v letu s jiným, spřízněným vědomím, dojde k interakci: obě si začnou své otázky vzájemně pokládat.
Tak dialog spočívá na otázkách a otázky na zvědavosti.
14
Zvědavost. Vzpomínal na své dětství: tak jako se vždy koncem školního roku těšil na prázdniny, tak se zas koncem prázdnin těšíval na školu. Možná, že to byla taková jeho zvláštnost, možná se těšili všichni, ale styděli se to říct. Byla to v podstatě zvědavost: jaké nové předměty budou mít, jaké učebnice, co nového se dozvědí o zvířatech, věcech, lidech, slovech a číslech, do kterých dalekých míst či dávných dob se vypraví, krátce co všechno se vynoří ze sféry neznámého. Pak, během školního roku, byla jeho zvědavost pozvolna udušena výchovně-vzdělávacím procesem, či jak se tomu říkalo.
Správná škola by měla být především k tomu, aby probouzela zvědavost. Aby naučila se ptát: žáci v ní by se více ptali kantora než kantor žáků. Kantor, kterého by se ptali nejvíc, by dostal jedničku.
Zvědavost, jakožto hybná síla i cíl, je či měla by být společným jmenovatelem vzdělávání a vědeckého bádání. Badatel zaujímá zvědavý postoj vůči neznámému světu. Podaří-li se mu objevit něco, co jiní dosud nevědí, je mu odměnou příjemná povinnost tím přispět do kolektivního vědění. Student zaujímá zvědavý postoj vůči tomu, co již do kolektivního vědění zpravidla patří. Doví-li se něco, co dosud nevěděl, je mu odměnou to, že k onomu vědění získal přístup.
Zvědavost by měla překonat i apriorní obavu, že něčemu neporozumíme. Kdo často a důrazně prohlašuje, že tomu či onomu stejně nebude rozumět a že zajímat se o to by pro něj bylo mrháním času, ten nebude rozumět nikdy ničemu a jeho život bude promrhán.
Zvědavost je dvojí. Jedna je typu "Co - kdy - kde - jak", druhá je typu "Proč". První se spokojí s informací, druhá touží po poznání. První je spíše zvědavostí těla, druhá je zvědavostí ducha. Otázka "Proč?" odlišuje lidi od zvířat a děti od lidí.
15
Zasedli k míse brambor účastníci čtvrtého festivalu v podhůří. Pojídajíce vedli své řeči do pozdních nocí v komnatě s krbem a okny k hradu, tehdy ještě rozvalenému. Tentokrát si ten náš yvolil za své téma pozoruhodného myslitele ze široké země tajg a gulagů. Jako se červotoč prožírá dřevem i my požíráme čas, který zas v oplátku požírá nás. Ostatně téma času si tehdy zvolil i ten z nich nejstarší, i ten s brašnou, ba i hustovlasé víle zachtělo se kratochvíle.
16
Téměř náhodou se koncem sedmdesátých let dostal spisek onoho myslitele ze široké země tajg a gulagů do rukou toho našeho a jeho přátel. Byla to studie o jazyku a myšlení, obsahově i formou zcela se vymykající průměru tehdejší vědecké a filosofické literatury z oné rozložité země. Zaujala je zprvu jako kuriozita, záhy však jako velice aktuální a stimulující filosofický esej.
Kdysi vědu nazývali filosofií. Dnes je běžné, že ve svém oboru vynikající vědec považuje filosofii za neplodnou hru s nevědecky vágními pojmy. U filosofů se zase setkáváme jednou s uctíváním vědy jako jediné správné, protože objektivní cesty k poznání, jindy s opovrhováním vědou pro její zaslepenost, jednostrannost a necitlivost k člověku a lidstvu.
Něco se však nového začlo rýsovat v intelektuálním klimatu doby o níž mluvím. V samém lůně moderní vědy - především fyziky, ale též biologie, psychologie, matematiky - docházelo k nové reflexi vlastních objevů, reflexi s hlubokými filosofickými důsledky. Ten náš a jeho přátelé to vnímali, poučeni již žánrem "Fi-Fi". A tak neváhali svého tajemného profesora z Moskvy, přiřadit do klubu oněch myslitelů, převážně západních, kteří vycházejíce z vědy neměli ostych před novými způsoby poznání.
17
Zasedli k míse brambor v podhůří a uvědomili se, že se kvapem blíží nula v čísle věku jejich hostitele. Jak bylo v té době obyčejem mezi těmi, jichž se netýkala nuda, oslavení znamenalo oslovení. A protože hostitel byl v těch časech pohroužen do svých paktů faustovských, nebylo vyhnutí než se k těmto paktům připojit. Každý způsobem jemu případným.
I ten náš se tehdy uchýlil kamsi do malé chatrčky v lesích, kde dlouho rozjímal nad prázdným listem papíru, až náhle vzpomněl na to, jak uviděl tančit lesy. V rytmu lesů shodla se i slova a vytvořila monolog o střetu řádu s chaosem.
18
To nejchutnější ovoce v sobě skrývá harmonii tvrdého a měkkého. A hle, měkké a tvrdé filosofování se stává hlavním tématem festivalu v podhůří pátého. Nad měkkým i tvrdým ovocem vedli své řeči do pozdních nocí v komnatě s krbem a okny k hradu, tehdy ještě rozvalenému.
"Týden byl věnován hledání kaménků mudrckých pod ochranou kapénků dešťových," zapsal tehdy kronikář, ten náš, a sám se odvážil velkého projektu: vedle délek a šířek poměřovat i poměřování samo.
19
Zanechme geometry a fyziky v šeru jejich pracoven a ptejme se, jaký je prostor obyčejného sedláka. Jeho lány se před ním rozkládají do dáli a do šíře. Jeho svět je takto v zásadě dvourozměrný, asi podobně jako je dvourozměrný svět mravence. Blízkost má pro sedláka větší význam než velikost - už proto, že blízkého psa lze odehnat, vzdáleného nikoliv. Tato blízkost jako míra tvaruje jeho prostor: blízkost klesá do dáli a zcela mizí v dálavách.
Místo sedláka uvažujme tuláka. Jak tak kráčí krajinou, posouvá se míra blízkosti s ním, nejsouce vlastnostmi krajiny jako takové, nýbrž jeho vlastní polohy v ní. V jeho mysli se však postupně vytváří jiný prostor, rozsáhlejší, protože v něm jsou vzpomínky na všechna místa, kudy kdy prošel. Tento prostor již není tvarován jeho polohou nýbrž pamětí. Něco si pamatuje více, něco méně, jsou místa plná zážitků, ale i místa, kde nikdy nebyl. To vše tvoří jeho vnitřní mapu krajiny. Trochu to i tvoří jeho samotného.
Nyní si představme, že se takovéto vnitřní mapy mnoha lidí sečtou a spojí v mapu jedinou, na níž se jednotlivé odlišnosti vyruší. Vznikne "objektivní" mapa, kterou dovedeme nakreslit, vytisknout a prodávat turistům.
Stačí trochu fantazie, a můžeme týž postup zopakovat i pro mravence. Dostaneme mapu pro mravenčí turisty. Hlavní rozdíl je její měřítko. Žádný zázrak, víme, že mapy mohou mít různá měřítka, malá pro mravence, větší pro turisty, ještě větší pro politiky. Je dokonce nekonečně mnoho měřítek, do mala i do velka i takových, které se od sebe nekonečně málo liší. Nyní popusťme uzdu představivosti a naskládejme na sebe všechny možné (dvourozměrné) mapy téhož místa podle rostoucího měřítka. Dostaneme jakousi trojrozměrnou "mapu" o dvou osách prostorových, třetí měřítkové. Posouváme-li se v duchu po měřítkové ose "vzhůru", vše známé se zahušťuje, zmenšuje a mizí, zatímco směrem "dolů" se vše zvětšuje a ředí.
Někde uprostřed měřítkové osy jsme doma, zde je naše přirozené místo, svět lidských velikostí. Pravda, jsme schopni v obou směrech kus dohlédnout, cosi jako "blízkost" a "dálava" je i zde. Můžeme se dokonce po této ose toulat, a rádi to děláme, aspoň v představách. V obou směrech nalézáme tvary a jevy nové, podivné a podivně krásné. Představit si je však neumíme jinak, než jak jsme zvyklí: vždy jen v rámci jakéhosi horizontu "blízkosti", tentokrát měřítkové. Vidíme-li strom, nevidíme les, a vidíme-li buňky, nevidíme strom.
Kdybychom byli bystrozrací, spatřili bychom molekuly, strom i les, všechno najednou. Spatřili bychom tvary a jevy vůbec nejpodivnější: takové, které se rozprostírají nebo odehrávají nad rozsáhlou škálou měřítek a přitom tvoří jeden jediný organický celek.
Objekty klasické geometrie se chovají nezávisle na tom, zda jsou velké či malé. Můžeme si vymýšlet dokonce i útvary, které se rozprostírají na nekonečné škále měřítek, aniž by měnily svou strukturu či tvar - oblíbené fraktaly. Newtonovská mechanika si představovala stejně geometricky uniformní i reálný svět: velká tělesa se přece musí pohybovat podle stejných zákonů jako tělesa malá. Že svět je o mnoho složitější už dnes víme. V mikrosvětě nevystačíme s naším jazykem ani intuicí a snaha do něj nahlížet ze světa našeho je těžce vykoupena. Se světem kosmických měřítek tomu není jinak.
20
Stejně jako měřítkovou dimenzi prostoru můžeme myslet i měřítkovou dimenzi času. I u času existuje jisté rozpětí měřítek, která jsou nám blízká: je to zhruba mezi desetinámi sekund (což je doba potřebná k rozpoznání přítele) a desítkami let (doba, po které ho stále ještě poznám). Zde pracuje naše vědomí a hromadí se životní zkušenost. Prostor člověka má vždy své "zde" a jeho čas má vždy své "nyní". V oblasti malých měřítek se však naše "zde" i "nyní" rozmazává: kde je moje "zde" ve světě milimetrů a moje "nyní" ve světě milisekund?
Jak krátce musí něco trvat, abychom to považovali za událost? Naopak, jak dlouze to musí trvat, abychom to považovali za věc? A obecněji: v jakém rozpětí prostorových a časových měřítek se rozkládá ten či onen objekt našeho zkoumání? V kterých různých měřítkách se odehrávají procesy, které se onoho objektu týkají? Není snad to, co je podstatné na živých organismech a v čem se liší od šálků, kladívek a parních strojů, právě jejich smysluplné přebývání na téměř spojité škále mnoha měřítek prostoru a času? A není právě tato skutečnost hlavní překážkou ve snaze vysvětlit jejich chování prostou redukcí z vyšší úrovně na nižší?
Funkci, smysl a bytí živého organismu nelze vztahovat k nějaké preferované úrovni popisu (či měřítku). Odehrává se stejně na na úrovni molekul jako na úrovni buněk, orgánů, jedince, společnosti či celé krajiny. Poznání živého organismu nespočívá v redukci, nýbrž ve snaze odhalit vlivy, vazby a souvislosti, často oboustranné, mezi různými úrovněmi, sousedními i vzdálenými.
21
Šestý festival v podhůří se roztočil a nikdo netušil, že je poslední. Z řečí do pozdních nocí v komnatě s krbem a okny k hradu nebylo znát, že z rozvalin za okny se již brzy vztyčí hrad. Volili svá témata a ten náš opět vstoupil na sémantická pole svého chráněnce ze široké země tajg a gulagů, zatímco většina ostatních si zvolila jako lákavé téma rozmluvy příběh.
22
Kdysi si zvykl, podobně jako mnozí jiní, čekat od vědy a konec konců i od filosofie, že bude něco vykládat (ve smyslu vysvětlovat) a nikoliv vykládat (ve smyslu vyprávět). Pravda, mluví se o "dobrodružství vědeckého poznání", ale to se jaksi nepočítá k vědě samotné - je to povážováno za jakousi okrajovou věc, zajímavou pro historiky vědy a pro čtenáře nedělních příloh.
Nedávno se začetl do nové knihy Pirsigovy. Podobně jako ta předchozí je i tato krásným příkladem organického propojení příběhu s poznáním, vyprávění s výkladem. Autor i protagonista, Phaedros, vypráví své (jeho) myšlení během cesty jachtou ve společnosti dívky, jejíž "hodnota" je postavena do otázky. Právě pro tuto otázku vstupuje i ona dívka do příběhu Phaedrova-Pirsigova filosofického poznání (jde o úvahy o metafyzice hodnot). Navíc se dovídáme, opět v narativní podobě, leccos o okolnostech, za nichž se jeho myšlenky a nápady kdysi rodily: například při setkání s přítelem antropologem, při účasti na indiánské peyotové slavnosti, při čtení o skutečné události v kmenu Zuni z minulého století.
Nikoliv učeným výkladem, teoretickými konstrukcemi, či vymezováním pojmů, ale formou příběhu, jehož jsme téměř účastni (jak to u beletrie bývá), pronikáme do autorovy metafyziky, nezaložené na objektech a subjektech nýbrž na hodnotách.
Nikdo netvrdí, že vědecké poznání se má vždy nutně prezentovat jako nějaký románek. Rovněž nejde o banální skutečnost, že narativní forma je čtivější a proto dostupnější publiku. Existují prostě myšlenky, které lze velmi těžko objevovat, předávat a zpřístupňovat čistě v rámci nějaké teorie či nauky. Je zde však jiný, zapomenutý, leč prastarý způsob myšlení a dorozumívání.
Čteme či posloucháme nějaké vyprávění a maně se nám vnucuje otázka: "Co tím chtěl autor říci?". Ona to není tak směšná otázka, jak se někdy zdá. Není to však otázka, na kterou máme tvrdě vyžadovat odpověď v řeči strohé, teoretické a všem společné.
23
A je tu podzim a s ním případný čas opět uctít zaslouženou nulu v čísle věku toho z nás nejstaršího.
Vidím se, jak kráčím přes most, pak po oblíbeném svém nábřeží, jež má rádo své chodce. Přes křižovatku - ale již nikoliv dolů po schodech, nýbrž doleva k úpatí Petřína. I toto se změnilo.
Jen pár let je to od dob, kdy jsme se scházeli v útulném pokoji s bohatou knihovnou a oknem k náhonu. Nikdo by tehdy nebyl věřil, co všechno promíchá mezičas. Do jakých koutů a nároží, síní a paláců, kruhů a stran divoký osud rozmetá nás.
Tvá neděle, Radime, budiž dnem svátečním!
DODATEK
Seznam vlastních prací, které byly ovlivněny tématy a životem Akademie
1982
a) Podivná setkání. In: Laudatio Z.N. (samizdatový sborník), 1982, s.222-244.
1984
a) Svatojánský výlet. (Spolu se ZN a MP.) In: Laudatio R.P., Edice Expedice, sv. 196, 1984, s. 3-226.
b) Sidonius a Sakateka, Dialog o páté cestě. Edice Expedice, sv. 197, 1984.
1985
a) Způsoby poznání. In: Hostina, Edice Expedice, sv. 209, 1985, 145-157. Angl. překl. Modes of Cognition. In: Good-bye, Samizdat (M.Goetz-Stankiewicz, ed.) , Northwestern University Press, Evanston, Ill. 1992, pp. 222-232.
b) Sidonius a Sakateka, Dialog o mínění. Edice Expedice, sv.202, 1985.
c) Sidonius a Sakateka, Dialog o mudrování. Edice Expedice, sv. 214, 1985.
1986
a) Fistulův monolog. In: Faustování s Havlem, Nové cesty myšlení 1986.
b) O jednom metaforickém pohledu na svět. Paraf 4 (1986) (upravená verze: Vesmír 70 (1991) č. 2, 106-109).
c) Sidonius a Sakateka, Dialog o otázkách. Edice Expedice, sv. 220, 1986 (angl. překl. Dialogue on questions. In: Good-bye samizdat. Northwestern University Press, 1991).
1987
a) Sidonius a Sakateka, Dialog o snění, Dialog chaotický o různi a nerůzni. Edice Expedice, sv. 253, 1987.
b) Maternius a Sakateka, Dialog o vysvětlení. Nové c) Sidonius a Sakateka, Dialog chaotický o různi a nerůzni. Edice Expedice, sv. 253, 1987.
d) Sidonius a Sakateka objevují Nenii (nepublikovaný rukopis).
1988
a) Sidonius a Sakateka, Tázání na poušti (nepublikovaný rukopis).
1989
a) Sidonius a Sakateka, Dialog chronologický (Kam se dějí časy) (nepublikovaný rukopis).
1991
a) Škola zvědavých. Editoriál, Vesmír 70 (1991) č.9.
b) Šťastná planeta. Editoriál, Vesmír 70 (1991) č.10.
c) Sidonius a Sakateka, Dialog transkontinentální (nepublikovaný rukopis).
1992
a) Sakateka: Několik osobních vzpomínek na Sidonia. In: Laudatio ZN, CTS 1992, s. 146-148.
b) Cestou Josefa Šafaříka. Vesmír 71 (1992) č.6, p.315.
c) Délka, šířka a bystrozrakost. Editoriál, Vesmír 71 (1992) č. 7.
d) Prostory a časy pro život. Editoriál, Vesmír 71 (1992) č. 9.
e) Mystika pro fyziky. Editoriál, Vesmír 71 (1992) č. 12.
f) Sidonius a Sakateka, Dialog švédský (nepublikovaný rukopis).
g) Sidonius a Sakateka vycházejí z údivu (nepublikovaný rukopis).
1993
a) Scale Dimensions in Nature. CTS, Praha 1993; International Journal of General Systems (v tisku).
b) Man Hu? A greeting card to Marketa from the Posttotalitarian Battleground (Spolu se ZN)
In: Literature and Politics in Central Europe: Studies in Honour of Markéta Goetz-Stankiewicz. Camden House, Columbia, USA, 1993, pp. 18-29.
c) Co tím chtěl autor říci? Editoriál, Vesmír 72 (1993) č. 10.
d) Rozepsaný list Melinovi. Box (v tisku).
e) Sidonius a Sakateka, Cestou k zásvětí (nepublikovaný rukopis).