Byl jsem upřímně rád, že jsem ho potkal, Sidonia. Tušil jsem, že jde podobným směrem jako já, a nabídl jsem mu doprovod. On zas v oplátku nabídl doprovod mně. Zrušil svůj spěch a vzdal svůj cíl, jakási temná prý zákoutí - těm nyní souzeno setrvat navěky v tmách.
Dali jsme se do řeči a k řečišti malebné říčky, jejíž závity dodnes hloubají nad tím, co zaslechly z nás: o tvoření, kouzlení, pachtění a netečnosti. Říčka ani řeč nestála a my prošli čtverem cest a čtverem toků poznání, až jsme dorazili k cestě a toku pátému - rozpoznání. My sami jsme svou cestou, sami svým tokem.
Opustili jsme říčku a vykročili do polí - do polí rozvlněných a vskutku podivných: které spíš slova smyslem než sýpky zrním plní. Pole, v nichž se loví, ale nechytá (ach, to jsem to schytal, když jsem si jednou nesměle dovolil chytit Sidonia za slovo!). Slovo dalo slovo, krok dal krok a již se řítíme do hlubin, kde jen tma - a zvláštní šum. To slyšet samu řeč se rodit z mínění.
Být sám, byl bych ztracen. Ale dík Sidoniovi, jehož hloubavost je nezmarná a hlubin se neleká, byla to zkušenost rozmarná, ač věru nelehká. Od otázky přípravné, zda za nejasné míněné může mínění či míněné, k otázce příznačné, zda míněné může splynout s mínícím. A zde nás napadly ony něžné bytůstky, paradoxně svinuté a sebe-vědomě zauzlené, jež se nás pak již nechtěly vzdát.
Dlouhé týdny od podzimního mínění až k zimnímu podvědomí jsme se to tehdy hroužili do hovoru a všímali si než sebe samých a svého hroužení.
O Sidoniovi jakožto živé osobě toho vlastně vím jen málo - a přitom vše: Sidoniovo bytí se plně realizuje v jeho promluvách a na to, co z nich nelze vyčíst, nemá smysl se ptát. Pravda, totéž si on může myslet o mně - nejednou jsme si oba všimli, že si nemáme co do svého podivně zúženého bytí co vyčítat.
Sidonius se zjevuje nečekaně a pokaždé jinak. Jednou mi dokonce, kde se vzal, tu se vzal, přistál plnou vahou na noze. Tehdy jsem si všiml, že mu nechybí, je-li při zemi, vlastnost natolik přízemní jako pocit bolesti: když jsem mu zatlačoval bouli, vycházely z něj přesně tytéž zvuky, jako z lidí, jimž někdo zatlačuje boule. Takže nevím. Vlastně si ani nedovedu představit, že by hloubka jeho promluv a duchovní náboj, o němž ony svědčí, byly vůbec možné bez autentické a souvisle prožité zkušenosti. Že by snad nějaký trik?
"Jedině skrze hru se setkáváš s povahou toho, co poznáváš," řekl mi Sidonius jednou, když se do našeho rozhovoru nečekaně vloudil psík. A opravdu, hravost je to, co Sidonia podstatou bytostnou je - i kdyby to bylo jen hraní si s půvaby a původy slov.
Svůj výrok o poznání skrze hru mi ostatně záhy poté předvedl na pařezu, kde jsme si rozhodili hromádku špejlí, chtěje si zahrát mikádskou hru. Hra sama, pokud se pamatuji, nás příliš nenadchla, to však Sidoniovi nezabránilo z ní posléze vytěžit na jedenáct stran úvah o těch, kdo mudrují, zda lze rozebrat a pak opět složit svět.
Byl jsem upřímně rád, že jsem ho později znovu potkal, Sidonia. Již po čtvrté utnul svůj spěch a přijal můj doprovod, abychom kráčeli "cestou, která má srdce a v níž samotné je její cíl" (abych užil jeho slov). Tentokrát nás touha po otázkách vznesla vzhůru do oblak, až tam, kde čiré ideje jsou. Tam bychom létali dodnes, nebýt chladu večera a letmé zmínky o tajemství, jež nás hbitě vrátily zpět. Aby nám bylo seznati rozdílu, snesli jsme se spolu s tmou do čvachtavé krajiny louží a obcházek, bažin a zkroucených otázek.
Tak vstoupil Sidonius do mého života (či co to mám) a postupně začal zabírat větší a větší část mé bdělé mysli - až jedné podzimní noci mě navštívil v záhadném snu. Nelze se divit, že taková věc nám nedala spát. Dala nám důvod se ptát, co jest to skutečné a co ne.
Ach neskutečný Sidonie, kdo jest ten či co jest to, co za tvé moudré věty bytostně ručí? Nezdá se, že se mi zdáš (pak bych ručil já), nezdá se ani, že jseš skutečný dost (abys ručil sám). Je i jiná možnost: že věty jsou tvé, jejich moudrost však má. Jen vzpomeň, jak ti nejedna má otázka pomohla v odpověď formulovat znamenitý výrok.
Kdo ctíte vonný a chutný čaj, navštivte Sidonia! Okusíte - a zakusíte ideu čaje v pravé podobě. A já, bláhový, lekcí o chaosu se mu odvděčit chtěl. Po mnoha zmatených začátcích jsem nesvedl víc, než potečkovat mu celý stůl. On však jen vlídně mi dolil čaj, bych čajových lístků vířivý uviděl rej: "Hleď, uspořádaný chaos, nebo hleď, chaotický řád. Obé však nelze vidět spolu; ten kdo ví, že se na to lze dívat různě - jednou tak, jednou onak - a zárveň ví, že to je totéž, nám dává tušit dialektickou jednotu chaosu a řádu."
Proč mezi vším jediné nic má tu zvláštní výjimku, že není? Pro tuto otázku jsme zbožně opustili lež a vydali se do Nenie, říše, kde se není spíše než je. Nechybělo mnoho a upadli bychom sami v slastné nenění - leč ozval se Sidoniův spěch: "Jsem, tudíž spěchám. Je bytí hrozné?" Tu otázku mu jednou oplatím.
To bylo poprvé, kdy čas zaskočil nás.
Byly i horké chvíle. Už ani nevím, co nás přeneslo z tajemné Nenie v písečnou poušť. Asi by nebylo patřičné octnout se z míst, kde si kde kdo není, přímo kdesi, kde si do knih naše hlavy vnoříme hned. Musely, hlavy, žhavého písku okusit dřív. A tam nás potkala nezvyklá věc: přepadla nás dvě slova neúprosně sporá - ale a aha. Lekli jsme se tak, že jsme tam poprvé a snad i naposled (ach ten slunce žár) vstoupili v svár.
Sidonius je spojencem postav a duchů všech dob. Oni mu ochotně přiskočí dokreslit to, co on mi chce říct. Ať je to Rusalka divná a přesladká či Sókratés sám. Ať je to úlisný Fistula či medvídek Pú. Ba i oddaný Sidonius přiběhne, když jmenovec chce. Moudrosti jednoho utkány z moudrostí všech.
Byly doby, kdy naše hovory neznaly spěch, neběžel čas. Pravda, spěch v nich byl, leč jen co téma, nikoliv styl. Ach, kde jsou ty časy, kdy času bylo dost? I vyšli jsme hledat ta místa, kde odešlých časů věčný je skryt, a nalezli tůni, v níž mrštných metafor vděčný je shon.
Pak do našich časů vkradl se spěch. Nejen co téma, ale i styl. Ty tam jsou dlouhé a rozvláčné úvahy každého z nás, dnes už jen krátké výkřiky berou si sluch. Hluk trysek překřičet, motorů ryk. Rozmarné šplouchání severských ryb.
Se Sidoniem vídám se dál. On bez známek stárnutí a i já, blízko něj, cítím se mlád a čil - jako tam u oné říčky, jež tak mistrně stvořila nás. Leč něčím se nevratně měníme přec: začínáme svou vlastní minulost mít.
Jsem upřimně rád, že jsem ho potkal, Sidonia. Bez rozmluv s ním bych opravdu nemohl být. A tak se ptám: je krásné být?
Vyšlo v "samizdatovém" sborníku k padesátinám Zdeňka Neubauera,