Nedávno mi kdosi prozradil, že se budou kácet všechny stromy na Karlově náměstí, že tak už bylo i rozhodnuto. Co s takovouhle novinou? Chodím kolem těch stromů skoro denně, od dětství, mám je rád, ale co já vím, třeba jsou nemocné. Ať tak či onak, lhostejné mi to určitě není, a když mi to není lhostejné, měl bych s tím něco dělat. Stát se stromoznalcem? Napsat esej? Připoutat se k jednomu stromu řetězem? Stoupnout si na bedničku v koutě parku a hřímat k hrstce zvědavců?

Podobný pocit a otázky mám – a tuším, že nejsem sám –, když sleduji vývoj od desíti k pěti v naší zemi v posledních měsících a letech. Považuji se za duševního pracovníka, mám svůj obor a působiště, jsem snad i to, čemu se říká intelektuál, takže mi to určitě lhostejné není. Mám snad založit stranu? Nebo obrodit některou ze stávajících? Ani psát do novin se mi nechce, politictví není můj obor a napsal bych buď banalitu nebo blábol. A tu přijde přítel, jehož vzdělání, bystrosti a dobré vůli věřím, a přinese text k podepsání, z něhož je vidět, že opravdu nejsem sám. Zrovna to mne potěšilo nejvíc: že můj hlas právě tím, že bude mezi podobnými, může mít větší cenu, než kdyby byl osamělý, jako na té bedničce v  parku. Myslím si, že tendence uchylovat se do ulit se až příliš a nakažlivě šíří, v ulitě totiž nejsou starosti, všechno vyřeší jiní a pokud špatně, nevadí, bude to jejich vina. Venku z ulity možná taky nic nevyřeším, jen se nebudu moci pořád vymlouvat na druhé.

Za pokus stojí všechno, co je míněno poctivě a co neškodí. Impuls 99 je míněn poctivě a neškodí. Není ani tak důležité, zda a co je to v tom textu obratně či neobratně sepsáno, daleko důležitější je, že se vůbec objevil. Uvidíme, jak budou lidi reagovat (reakce politiků se dá čekat). V žádném případě si nemyslím, že by se intelektuálové měli změnit v politiky, to by dopadlo špatně. Přinejmenším by tak společnost přišla o jistou svou součást, skrze níž může sama sebe reflektovat.

Ivan M. Havel

Back
Homepage