Musíme být dvakrát, abychom mohli být jednou. Duplikace a forma ducha

umraniye escort umraniye escort pendik escort

Ve své přednášce se pokusím předložit teorii subjektivity vycházejíc z pojmu opakování. Za východisko si vezmu Kierkegaardův spis Opakování. Já je zde představeno, v návaznosti na klasické idealistické koncepce, jako sebereflexivní entita po vzoru Fichtova „Já jsem Já“, analogicky hovoří Hegel o sebevědomí jako zdvojeném vědomí. Toto opakování, které je vlastně duplikací, tvoří, paradoxně, základ pro to, aby mohlo být vůbec jedno empirické já. V případě subjektivity tak platí známé německé pořekadlo: Einmal ist keinmal. [Co je jednou, není ani jednou.] Tyto úvahy spojím s východiskem současného kognitivního vědce Andyho Clarka, který tvrdí, že výkon subjektivity stojí podstatně na predikci. Ani základem vnímání není vnímat to, co se nám aktuálně dává, ale predikovat to, co vnímat budeme. I to lze přeložit do slovníku duplikace. Abychom mohli vnímat to, co aktuálně je, to, co se „nově“, zrovna děje, museli jsme již podobný či stejný vněm vnímat v minulosti a skrze tento původní vněm, tuto stopu vnímáme nové. Nevidíme napoprvé, ale napodruhé. Nové tak máme skrze staré, nové je aktualizací starého, a v nějakém smyslu platí na úrovni vnímání opak biblického: Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! Zbývá domyslet, jestli i na úrovni lidského ducha platí: Co je nové, pominulo, hle, je tu staré!