Domestikace revoluce

Jedním z nejdivočejších fenoménů, se kterými se v sociálněvědním bádání setkáváme, je revoluce. Proto se zkoumáním revoluce nutně souvisí také pozorování toho, jakými způsoby se revoluční divokost krotí, jak se revoluční elementy stávají normalizovanou součástí systémového domova. Jinými slovy, jak se revoluce domestikuje. V tomto smyslu proberu tři podoby takové domestikace:

1) Domestikaci úspěšně proběhlé revoluce, kdy si ukážeme, jak revoluční orgány málokdy přetrvají do porevolučního období. V tom jsou zakotveny jiné typy institucí, čímž se revoluce jako taková krotí odsunutím do symbolicko-ideové roviny.

2) Domestikaci potenciální revoluce, kdy se stávající společenský systém snaží potlačit své alternativy tím, že se jejich kritický potenciál snaží zpracovat a začlenit do svého vlastního ústrojí. Předložím tezi, že tím se sice proměňuje i daný systém, nicméně ten pouze kvantitativně, kdežto domestikovaný revoluční element kvalitativně.

3) Domestikaci revoluce jako takové, kdy půjde o to, jak banalizací pojmu revoluce a označováním kdečeho za revoluční nakonec ztěžujeme možnost opravdu zásadní změny.