Domestikace světa: vztah mezi společností a přírodou v antropocénu - Domestikace a feralizace v díle Marcela Prousta

První část je věnovaná analýze tří ukázek z Proustova díla (první pojednává o přivykání na hotelový pokoj, druhá o chůzi dívek po mořském břehu a třetí o probouzení ze spánku) z hlediska domestikace a feralizace. Ukáže se, že oba termíny vykazují v daném kontextu zvláštní ambivalence a paradoxy: jeden a týž jev se může pojit jak s domestikací, tak s feralizací. Abychom si vyjasnili, jak to s těmito problémy vlastně je, bude třeba, abychom na ně pohlédli v celkovém rámci Proustovy vize světa, jejímuž výkladu je věnovaná druhá část. V ní je konstatováno, že tématem Proustova díla je průzkum „pravé skutečnosti“ či „skutečnosti tak, jak je“. Tento průzkum je zaměřen na (I) pervazi („prosakování“ jevů smyslem), která se děje ve formách (a) implikace, (b) abraze a (c) modelace, a korelativně na (II) exspiraci („vydechování“ smyslu jevů) a na způsoby, jimiž lze toto vydechování smyslu zachytit. Tyto způsoby jsou dva, totiž (1) „plné“ vnímání a (2) „nepřímá“ či mimovolní paměť. „Plné vnímání“, se uskutečňuje zejména prostřednictvím „doslovného čtení“ vizuální pláně, k němuž patří figury (a) rozpohybování nehybného, (b) srůstání vzdáleného, (c) zploštění a další. Nepřímá paměť, založená na asociační analogii, je vázána zejména na amorfní vjemy z oblasti chuti a čichu, které mají schopnost překonat cenzuru smyslu, kterou provádí předmětná paměť. Se ztotožněním současného a minulého vjemu, které přináší nepřímá paměť, je spojen problém vztahu času a věčnosti, kterým se Proust zabývá především v posledním díle cyklu. S tím, co jsme se dozvěděli v druhé části, se v poslední, třetí části vrátíme k domestikaci a feralizaci a zjistíme, že ambivalence a paradoxy, na které jsme narazili, vlastně nejdou odstranit, protože jsou s těmito pojmy srostlé, a to nejen u Prousta – což jsme tak nějak tušili už na začátku, takže nebudeme příliš překvapeni.