Chátrání a degradace ve vědě

Historická filosofie vědy se obvykle zabývá konstitucí vědeckého poznání, tj. její zájem se většinou upíná ke vzniku, konstrukci, genealogii vědeckých koncepcí. Toto zaměření historické filosofie vědy je sice snadno pochopitelné, není však jediné možné, a tak čelí podezření, že nedokáže dynamiku věd postihnout v její úplnosti. Doplňkem k tomuto přístupu, a jistou jeho korekcí, pak může být sledování osudů těch prvků vědy („epistémat“), které v čase podléhaly rozkladu či různým podobám degradace. Existenci tohoto procesu budu dokládat několika příklady z historie věd, vznesena bude otázka jeho obecnosti a metodologických nároků na jeho zkoumání.