52. výjezd VR, CTS a hostů - Staré Splavy u Máchova jezera
Jiří Sádlo: Kde jsme se to ocitli
Jsme na hranici dvou ekosystémů – běžné středoevropské krajiny a reliktně zachovaného ekosystému boreálního lesa – tajgy.
Radan Haluzík: Jak nevznikla Velká Albánie (1913)
Proč domorodí diplomaté srozumitelně reprezentují své komunity směrem dovnitř, ale hůře již pro svět navenek? Na Londýnskou mírovou konferenci 1912-13 vyslali Albánci charismatického negramotného vůdce venkovské guerilly bez diplomatických zkušeností - Isu Boletini. Myšlenku společného státu všech Albánců to zabilo, ale z Boletiniho se stal nesmrtelný národní symbol, hrající balkánské geopolitické hry a rošády dodnes... Jakým by byl diplomatem Juro Jánošík, nebo náčelník Vinnetou...?
Jan Makovský: Leibniz, Bach: limity harmonie
Mezi citem a rozumem, svobodou a nutností, uměním a přírodou, duší, smyslovým světem a božstvím, úloha harmonie spočívala v propojování různorodých jevů, protikladných prvků, zdánlivě nesouvisejících částí v jeden sourodý, souhlasný, souvislý celek zaměřený ke společnému cíli. V tomto smyslu harmonie všechny zahrnovala, pořádala a završovala a jejím prostřednictvím i tyto ze sebe vydávaly počet. Cesty k harmonii světa proto začínaly, vedly i končily u každé věci. Harmonie je nezjevná, neboť jejich pravá následnost je harmonie sama; avšak tím, že je každou z těchto cest, a vyznačuje tak vzdálenost mezi věcmi, se harmonie zjevuje. Spočívá v jejich poměrech; a poněvadž tvoří jednotu všech věcí, pak i v poměrech mezi poměry, poměrech stálých, úměrách, a poměrech řízených, tedy řádu. Zatímco vědění o těchto otázkách hledá matematika, jejich pravda se zjevuje v umění. Význačnou měrou pak v hudbě, jejíž základní výměry cele spočívají v intervalech neboli poměrech slyšitelných. Hudba tak utváří spojení mezi oběma a představuje obraz vesmírné harmonie v malém; projev i vědu hudební harmonie nazýváme jednoduše harmonií. Má se za to, že vrcholných výkonů v oblasti teorie a praxe harmonie dosáhli Leibniz a Bach. Jejich harmonii bude příspěvek věnován.
In this paper, I propose to return to Jan Patočka’s question from 1970 and ask again what the spiritual foundations of life are in our times to reflect on the changes in modern societies after the turn to what we now call neoliberalism. My claim is that Patočka’s analyses concerning the turn to scientific rationality is now a defining feature of our times that ‘colours’ the whole of our understanding. According to Patočka, these changes started with the turn to modern science in the sixteenth and seventeenth centuries, slowly changing our thinking framing it through the ideas of formalisation and subjectivity that we simply and unquestioningly accept. I will extend Patočka’s analysis of ‘rational Supercivilisation’ to argue that its ‘radical’ version now defines our present. The privileged formalised rationality undermines other forms of reasoning, whereby human ‘subjective’ meaning becomes homeless.
Petr Pokorný: Antropocén v Grónsku
Grónsko je cosi jako luxusní výkladní skříň globálního oteplování. Must see pro každého ekologicky zaměřeného, pravověrného a zároveň pořádně bohatého turistu. Tající ledovce, lední medvědi coby trosečníci na ledových krách, opuštěná sídliště Vikingů. Tváří v tvář takovému srdcervoucímu materiálu se můžeme pohoršovat nad zkažeností planety a lidského pokolení klidně od rána do večera. I já jsem se tam jel patřičně pohoršit (v mém případě ovšem za peníze Prof. Bárty). Avšak následovalo cosi jako kulturní šok. Zatímco přírodní prostředí se v Grónsku mění zhruba stejně, jako se měnilo vždycky, kulturní a sociální prostředí se proměňuje zcela bezprecedentně. Zkrátka, zažili jsme úplně jiný antropocén, než na jaký jsme byli pečlivým studiem připraveni…
Ivan Horáček: Sto roků svobody
Připomínka superkulatého jubilea dvou událostí, které otřásly světem, každá jinak - ač v lecčems, proti očekávání, podobné.
Cyril Höschl: Psychopatologie slavných skladatelů
Mnoho slavných hudebních skladatelů vykazovalo v oblasti chování a prožívání poruchy, jež by dnes spadaly do kategorie duševních onemocnění a mohly souviset i s jejich tvorbou. V přednášce budou i s hudebními ukázkami přiblíženy z psychiatrického hlediska osudy skladatelů jako byl Bedřich Smetana (progresivní paralýza), W.A. Mozart (poruchy chování svědčící pro ADHD a jejich diferenciální diagnóza), Robert Schumann (bipolární či schizoafektivní porucha) nebo Fryderyk Chopin (suspektní psychotické stavy na Mallorce). V přednášce bude krátce diskutován vztah geniality a šílenství, jakož i paralela mozkové reprezentace a zpracování hudby a slova.
Karel Stibral: K historii estetického ocenění přírody
Krátká vstupní přednáška do poměrně nespojitého vývoje estetického ocenění přírodních objektů, jevů a krajiny s důrazem na výrazné proměny v novověku. Na tento historický úvod pak budou následovat krátké vstupy přímo v terénu s tématem ocenění zřícenin a hor, specifik romantického obdivu k přírodě, k tomu, co to vlastně byla malebná krajina, k problému estetického ocenění „divočiny“, počátkům ocenění industriální krajiny, a snad zbyde čas i na současné přírodovědné interpretace estetického vnímání krajiny.
Pavel Krtouš: Povaha kvantové mechaniky aneb pár poznámek k Merminovi
V přednášce si na EPR experimentu předvedeme lokální nelokálnost kvantové mechaniky. Naznačíme, proč je obtížné podat realistickou interpretaci kvantovému popisu a proč tento problém nenastává v instrumentalistických verzích popisu.
Marie Větrovcová: Od paradoxu hromady k plnému prostoru
Paradox hromady je tradičně vykládán jako paradox jazyka a řešen pomocí vágních predikátů či jsoucen. V příspěvku ho však představím jako vlastnost prostoru, pozorovatele, vnímání a myšlení. Použiji k tomu topologii Petra Vopěnky a fenomén prostoru Jana Patočky, založený ve vztazích já-ty a transcendence. Díky Patočkovým výkladům Aristotela se vrátím zpět k hromadě a vztahování se v prostředí.