58. výjezd VR, CTS a hostů - Liblice
Datum konání: 18. 6. 2021 - 20. 6. 2021
Místo konání: Zámek Liblice https://www.zamek-liblice.cz/cs/
Garanti:
Jan Turek
Účastníci:
Ajvaz, Michal;
Cílek, Václav;
Eiseltová, Martina;
Frei, Jan;
Fulínová, Eliška;
Haluzík, Radan;
Hošek, Jan;
Hudík, Marek;
Chvatík, Ivan;
Konopásek, Zdeněk;
Kůrka, Petr;
Kvíčalová, Anna;
Makovský, Jan ;
Meduna, Petr;
Pokorný, Petr;
Prach, Jindřich;
Rineau, Valentin;
Sladký, Pavel;
Smyčka, Jan;
Storch, David;
Synek, Michal;
Šizling, Arnošt L.;
Tureček, Petr;
Zeman, Jan;
Krtouš, Pavel;
Palouš, Jan;
St. Pierre, Kelly
Pátek
Petr Pokorný – Jan Turek – Petr Meduna - Jindřich Prach: „Kde jsme se to ocitli“
Komponované pásmo o geologii, archeologii a živé přírodě kraje a místa. Petr Tureček: Diletantské plácání o multivesmíru
Z řady fyzikálních teorií na nás nesměle vykoukne koncept multisvěta. Myšlenka, že náš vesmír, jehož parametry se zdají vyladěné tak, aby umožňoval existenci komplexních pozorovatelů, je jen jedním z mnoha, možná dokonce jedním z nekonečného kontinua stejně opravdových světů. Max Tegmark rozlišuje ve svém článku "The Multiverse Hierarchy" z roku 2009 celkem 4 úrovně paralelních vesmírů: 1. Nedostupné světy za horizontem událostí, 2. Nezávislé bubliny kolapsu v inflatonovém poli, 3. Paralelní větve dané superpozicí stavů univerzální vlnové funkce a 4. Množina všech matematických struktur. Filosof Robert Nozick paroduje paralelní realismus teoretických fyziků, když zavádí Definitivní multivesmír; množinu všech myslitelných vesmírů (která zahrnuje i vesmíry, kde není nic). Jak se v té nepřeberné nabídce světů vyznat? Není jich už náhodou zbytečně moc? Je možné nabídnout ještě další konstrukt, který současní teoretici opomněli? Pokud hodíme do jednoho hrnce k Tegmarkovi a Nozickovi ještě Wheelera (především jeho Partcipativní antropický princip) a Deleuze s Guattarim ("Multiplicity jsou rhizomatické a demaskují stromovité pseudomultiplicity"), získáme chutný guláš Parsimonního rhizomatického multivesmíru pozorovatelské centrality. Marek Hudík: Jak dochází ke změnám institucí?
Instituce jsou pravidla chování, která regulují sociální interakce. Příkladem je jazyk, peníze nebo vlastnická práva. Herně-teoretický přístup modeluje instituce jako Nashovu rovnováhu. Institucionální změna je tedy pojímána jako změna rovnováhy. Příspěvek představuje modely, které ukazují, jak může k institucionální změně docházet endogenně, tj. bez vnějšího šoku. Na příkladu prostředku směny jsou ukázány různé mechanismy této endogenní změny. Václav Cílek: Stromy mně znají jménem - zahrady v antropocénu
Přírodní zahrada používá místní rostliny, anebo jim podobné cizí, ale ekologicky podobné druhy. Svět můžeme rozdělit na divočinu/wilderness a člověkem vytvářené prostředí/built environment. Víc jak půlka světa se ocitla v situaci vytvářeného prostředí a tak přírodní zahrada může představovat maloplošný experiment, jak v antropocénu bez velkých slov a ideologií zacházet se světem, protože zahrady dávají dvě podstatné věci - jídlo a klid. Eliška Fulínová: O posmrtné historii mozku historika a politika Františka Palackého
Příspěvek představí pohnuté osudy mozku Fr. Palackého, který byl krátce po skonu Otce národa r. 1876 při pitvě vyňat, vložen do sklenice a svěřen do péče tehdejšího Musea Království českého (dnešní Národní muzeum). Dokážeme se dnes dopátrat motivací, které za tímto postupem stály, a zmapovat, co se se zvláštním preparátem dělo následně? Kde je mozek teď a co s ním bude dál? A kromě toho: Může příběh Palackého mozku ukázat něco o českém národovectví? A o proměnách v chápání toho, co tvoří "odkaz" minulosti? Pozor, žánrově půjde spíš o bulvární historku (s malým přesahem) než o seriózní historii. Sobota David Storch: Hledání rovnováh v antropocénní přírodě
Poslední roky se zabýváme teorií dynamiky biologické rozmanitosti, která postuluje, že počet druhů v dané oblasti má tendenci spět k rovnovážnému stavu. Platí to ale i pro prudce se měnící přírodu v antropocénu? Ukážu, jak lze teorii aplikovat na současné změny a jaké netriviální souvislosti z ní plynou. Anna Kvíčalová: Purkyněho ophistophon, organická subjektivita a sluchový experiment v 19. století
V korespondenci J. E. Purkyně z konce 50. let 19. století najdeme několik dopisů, ve kterých se na něj obracejí hluší a nedoslýchaví lidé z různých koutů Evropy a žádají ho, aby jim zaslal zázračný instrument, který podle četných novinových zpráv vynalezl při experimentech s chovanci Pražského ústavu pro hluchoněmé a který byl schopen navrátit sluch i zcela hluchým jedincům. V své prezentaci představím tajemný vědecký instrument, tzv. ophistophon, a zasadím jej do kontextu formující se experimentální psychoakustiky, audiometrie a koncepce prostorového slyšení v 19. století. Kelly St. Pierre: Folksong research and ethnic trauma in Central Europe
The study of folksong in Czechoslovakia became increasingly enmeshed with research on race and ethnicity through the twentieth century. Folk melodies appear alongside studies of phrenology and blood type as early as 1905. By the 1920s, the "purity" of folksong was understood to evidence the "purity" of a region's people. And in the 1930s, studies of "ethnogenesis" in folk music even framed the deaths of musicologists Vladimír Helfert and Gustav Becking—Helfert, following his internment at Terezín and Becking, under the Košice program. More than repertoires, then, early twentieth-century folksong researchers were concerned with constructing a Czech People in sound. More than merely descriptive, their studies were also delineative of who belonged and who did not. Jan Smyčka: Co nám říká makroevoluce o druhové ochraně
Jeden z důvodu proč chránit biologické druhý je zachování evolučního potenciálu, tzn. schopnosti vytvářet nové formy do budoucna. Ve svém příspěvku se budu zabývat možnostmi předpovídání evolučního potenciálu na základě znalosti evoluční minulosti a dynamiky druhových charakteristik jako je velikost areálu. Neděle Pavel Krtouš: Sto let po Einsteinovi a Bergsonovi /Smířili jsme se již s povahou našeho času?
Začátkem minulého století přišel A. Einstein s revoluční změnou chápání času. Toto pochopení reflektující fyzikální fakta vedlo brzy k rozsáhlé diskuzi i na poli filosofie. Zrušení absolutního času znamenalo velký myšlenkový skok, který znamenal výzvu pro náležitou filosofickou reflexi - jak bylo vidět např. v Bergsonově reakci na Einsteinovu teorii. Bohužel ani po sto letech není relativistická povaha času světa okolo nás součástí běžného povědomí. I proto se znovu v této přednášce vrátím k připomenutí toho co nám o našem čase říká speciální teorie relativity a co bychom znali již z mateřské školky, kdybychom se běžně pohybovali o něco rychleji.
Komponované pásmo o geologii, archeologii a živé přírodě kraje a místa. Petr Tureček: Diletantské plácání o multivesmíru
Z řady fyzikálních teorií na nás nesměle vykoukne koncept multisvěta. Myšlenka, že náš vesmír, jehož parametry se zdají vyladěné tak, aby umožňoval existenci komplexních pozorovatelů, je jen jedním z mnoha, možná dokonce jedním z nekonečného kontinua stejně opravdových světů. Max Tegmark rozlišuje ve svém článku "The Multiverse Hierarchy" z roku 2009 celkem 4 úrovně paralelních vesmírů: 1. Nedostupné světy za horizontem událostí, 2. Nezávislé bubliny kolapsu v inflatonovém poli, 3. Paralelní větve dané superpozicí stavů univerzální vlnové funkce a 4. Množina všech matematických struktur. Filosof Robert Nozick paroduje paralelní realismus teoretických fyziků, když zavádí Definitivní multivesmír; množinu všech myslitelných vesmírů (která zahrnuje i vesmíry, kde není nic). Jak se v té nepřeberné nabídce světů vyznat? Není jich už náhodou zbytečně moc? Je možné nabídnout ještě další konstrukt, který současní teoretici opomněli? Pokud hodíme do jednoho hrnce k Tegmarkovi a Nozickovi ještě Wheelera (především jeho Partcipativní antropický princip) a Deleuze s Guattarim ("Multiplicity jsou rhizomatické a demaskují stromovité pseudomultiplicity"), získáme chutný guláš Parsimonního rhizomatického multivesmíru pozorovatelské centrality. Marek Hudík: Jak dochází ke změnám institucí?
Instituce jsou pravidla chování, která regulují sociální interakce. Příkladem je jazyk, peníze nebo vlastnická práva. Herně-teoretický přístup modeluje instituce jako Nashovu rovnováhu. Institucionální změna je tedy pojímána jako změna rovnováhy. Příspěvek představuje modely, které ukazují, jak může k institucionální změně docházet endogenně, tj. bez vnějšího šoku. Na příkladu prostředku směny jsou ukázány různé mechanismy této endogenní změny. Václav Cílek: Stromy mně znají jménem - zahrady v antropocénu
Přírodní zahrada používá místní rostliny, anebo jim podobné cizí, ale ekologicky podobné druhy. Svět můžeme rozdělit na divočinu/wilderness a člověkem vytvářené prostředí/built environment. Víc jak půlka světa se ocitla v situaci vytvářeného prostředí a tak přírodní zahrada může představovat maloplošný experiment, jak v antropocénu bez velkých slov a ideologií zacházet se světem, protože zahrady dávají dvě podstatné věci - jídlo a klid. Eliška Fulínová: O posmrtné historii mozku historika a politika Františka Palackého
Příspěvek představí pohnuté osudy mozku Fr. Palackého, který byl krátce po skonu Otce národa r. 1876 při pitvě vyňat, vložen do sklenice a svěřen do péče tehdejšího Musea Království českého (dnešní Národní muzeum). Dokážeme se dnes dopátrat motivací, které za tímto postupem stály, a zmapovat, co se se zvláštním preparátem dělo následně? Kde je mozek teď a co s ním bude dál? A kromě toho: Může příběh Palackého mozku ukázat něco o českém národovectví? A o proměnách v chápání toho, co tvoří "odkaz" minulosti? Pozor, žánrově půjde spíš o bulvární historku (s malým přesahem) než o seriózní historii. Sobota David Storch: Hledání rovnováh v antropocénní přírodě
Poslední roky se zabýváme teorií dynamiky biologické rozmanitosti, která postuluje, že počet druhů v dané oblasti má tendenci spět k rovnovážnému stavu. Platí to ale i pro prudce se měnící přírodu v antropocénu? Ukážu, jak lze teorii aplikovat na současné změny a jaké netriviální souvislosti z ní plynou. Anna Kvíčalová: Purkyněho ophistophon, organická subjektivita a sluchový experiment v 19. století
V korespondenci J. E. Purkyně z konce 50. let 19. století najdeme několik dopisů, ve kterých se na něj obracejí hluší a nedoslýchaví lidé z různých koutů Evropy a žádají ho, aby jim zaslal zázračný instrument, který podle četných novinových zpráv vynalezl při experimentech s chovanci Pražského ústavu pro hluchoněmé a který byl schopen navrátit sluch i zcela hluchým jedincům. V své prezentaci představím tajemný vědecký instrument, tzv. ophistophon, a zasadím jej do kontextu formující se experimentální psychoakustiky, audiometrie a koncepce prostorového slyšení v 19. století. Kelly St. Pierre: Folksong research and ethnic trauma in Central Europe
The study of folksong in Czechoslovakia became increasingly enmeshed with research on race and ethnicity through the twentieth century. Folk melodies appear alongside studies of phrenology and blood type as early as 1905. By the 1920s, the "purity" of folksong was understood to evidence the "purity" of a region's people. And in the 1930s, studies of "ethnogenesis" in folk music even framed the deaths of musicologists Vladimír Helfert and Gustav Becking—Helfert, following his internment at Terezín and Becking, under the Košice program. More than repertoires, then, early twentieth-century folksong researchers were concerned with constructing a Czech People in sound. More than merely descriptive, their studies were also delineative of who belonged and who did not. Jan Smyčka: Co nám říká makroevoluce o druhové ochraně
Jeden z důvodu proč chránit biologické druhý je zachování evolučního potenciálu, tzn. schopnosti vytvářet nové formy do budoucna. Ve svém příspěvku se budu zabývat možnostmi předpovídání evolučního potenciálu na základě znalosti evoluční minulosti a dynamiky druhových charakteristik jako je velikost areálu. Neděle Pavel Krtouš: Sto let po Einsteinovi a Bergsonovi /Smířili jsme se již s povahou našeho času?
Začátkem minulého století přišel A. Einstein s revoluční změnou chápání času. Toto pochopení reflektující fyzikální fakta vedlo brzy k rozsáhlé diskuzi i na poli filosofie. Zrušení absolutního času znamenalo velký myšlenkový skok, který znamenal výzvu pro náležitou filosofickou reflexi - jak bylo vidět např. v Bergsonově reakci na Einsteinovu teorii. Bohužel ani po sto letech není relativistická povaha času světa okolo nás součástí běžného povědomí. I proto se znovu v této přednášce vrátím k připomenutí toho co nám o našem čase říká speciální teorie relativity a co bychom znali již z mateřské školky, kdybychom se běžně pohybovali o něco rychleji.